Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

19 C 150/2026

Soud: Okresní soud v DomažlicíchDatum rozhodnutí: 27. 8. 2026Č. j.: 19 C 150/2026-21Soudce: Mgr. Tomáš Foltýn Ph.D.,Agenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 3. 11. 2026Předmět řízení: o 79 272,74 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSDO:2026:19.C.150.2026.1
smlouva o úvěru
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 22. 11. 2026 máme 605 659 z 616 458 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Související rozhodnutí

Označená místa (8) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 26 450 Kč, úrok ve výši 7 % ročně z částky 24 950 Kč od [datum] do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 26 450 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 52 822,74 Kč, a zbývajícího žalovaného příslušenství, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení částky 79 272,74 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 657,58 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 910,27 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 28 649,43 Kč od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 12 % ročně z částky 28 649,43 Kč od [datum] do zaplacení, a to z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně.

2. Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyslovila souhlas s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání.

3. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne [datum] č. j. 19 C 150/2026-18 byl žalovaný vyzván, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřil k věci samé a aby uvedl, zda souhlasí s tím, že soud rozhodne ve věci bez nařízení ústního jednání. Současně byl poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání souhlasí. Žalovaný se ve stanovené lhůtě (ani později) nevyjádřil, byly tak splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí bez nařízení ústního jednání podle ustanovení § 115a ve spojení s ustanovením § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”).

4. Soud na základě žalobkyní předložených listinných důkazů (a v kontextu procesní pasivity žalovaného, jenž v řízení neuplatnil žádnou procesní obranu) dospěl k následujícím skutkovým závěrům.

5. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], uzavřenou mezi společností [právnická osoba] a žalovaným.

6. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 30 000 Kč, za což měl žalovaný v jednadvaceti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 70 008 Kč s tím, že částku 1 500 Kč představoval poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru a částku 6 246 Kč poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení; samotné úroky pak měly představovat částku 28 923 Kč.

7. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

8. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou, zvláště když žalobkyně v dostatečné míře (vzhledem k výši poskytnutého úvěru) prokázala, že její právní předchůdkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného.

9. Platným ovšem bez dalšího nemohl soud shledat ujednání o (kapitalizovaném) úroku, jenž byl sjednán ve výši, kterou je nutno označit za nepřiměřeně vysokou, soud proto v souladu se závěry přijatými v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 60/2021 („v případě závěru o neplatnosti ujednání o úrocích pak soud určí zápůjční úrokovou sazbu podle § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako repo sazbu uveřejněnou Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru“) přikročil k modifikaci daného právního vztahu v tom smyslu, že je možno aplikovat právní fikci, na jejímž základě si žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně v předmětné úvěrové smlouvě ujednali úrok ve výši repo sazby uveřejněné Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru.

10. Jde-li o ujednání o poplatku „za zpracování spotřebitelského úvěru“, shledal jej soud – v daném kontextu – za platné, neboť zohlednil skutečnost, že v případě, kdy si spotřebitel půjčuje relativně nízkou finanční částku (přičemž současně vstupuje do „hry“ i fakt, že žádná bankovní instituce by žalované v dané době úvěr patrně neposkytla), reálně nemusí pouze úrok, jenž je úrokem nepříčícím se právnímu řádu, pokrýt veškeré skutečné (resp. účelně vynaložené) náklady poskytovatele úvěru. Ujednání o poplatku za zpracování spotřebitelského úvěru tak podle mínění soudu není namístě považovat – bez dalšího – za neplatné, neboť sjednaný poplatek není nepřiměřeně vysoký.

11. Jde-li pak o shora označenou „doplňkovou službu“, shledal soud příslušné „ujednání“ absolutně neplatným, neboť z textu smlouvy vůbec nevyplývá, jakého – nadstandardního – protiplnění se žalovanému má za sjednaný poplatek dostat. Žádnou argumentaci v tomto ohledu ostatně neobsahuje ani předmětný návrh žalobkyně.

12. Obdobně shledal soud neplatným ujednání o smluvní pokutě (v nárokované výši 15 000 Kč), když v tomto případě soud zvolil pro žalobkyni příznivější výklad práva – v opačném případě by se musel zabývat otázkou, zda není nutno na danou smlouvu hledět jako na smlouvu absolutně neplatnou (nelze totiž ztrácet ze zřetele, že žalobkyně po žalovaném dva a půl roku po poskytnutí úvěru žádá (nehledě na deklarovaných nákladech řízení ve výši 21 000 Kč) částku ve výši 293 % poskytnuté jistiny, tedy ve výši, které nelze poskytnout právní ochranu. Jinak řečeno, poukazuje-li žalobkyně na ustanovení § 211 trestního zákoníku, dovoluje si podepsaný soud připomenout, že trestní zákoníku obsahuje rovněž ustanovení o lichvě, přičemž inkriminovaná smlouva se lichevní smlouvě pojmově velmi blíží.

13. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaný vstoupil s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázal zaplatit v ujednaných splátkách částku 31 500 Kč s úrokem ve výši 7 % ročně.

14. Z údajů o platbách žalovaného, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaný v rozhodné době zaplatil toliko částku 5 050 Kč.

15. Podepsaný soud tak má za to, že po žalovaném je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatil částku 26 450 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství.

16. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.

17. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.

18. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému dosud žádné náklady nevznikly.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací