Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 82 168 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 82 168 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Co do částky 92 057,34 Kč a zbývajícího žalovaného příslušenství, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 174 225,34 Kč s příslušenstvím, odvíjející se od právního vztahu, založeného mezi účastníky řízení Smlouvou o úvěru ze dne [datum].
2. Usnesením ze dne 7. 11. 2024 č. j. 19 C 260/2024-18 soud žalobkyni poučil, že má-li být se svým nárokem v úplnosti úspěšná, musí doplnit skutková tvrzení tak, aby z nich bylo zřejmé, že před uzavřením předmětné smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného.
3. V obsáhlém doplnění žaloby (srov. č. l. 19-21) žalobkyně uvádí, že před poskytnutím úvěru žalovanému byla provedena potřebná lustrace v dostupných registrech, ze které vyplynulo, že žalovaný měl v rozhodné době jeden další dluh, jehož splátky byly zahrnuty do měsíčních výdajů jeho domácnosti, a žádný nesplácený úvěr. Žalobkyně rovněž ověřila, že žalovaný má deklarovaný měsíční příjem ve výši 14 908 Kč. Měsíční výdaje žalovaného pak žalobkyně na základě dostupných modelů stanovila ve výši 10 894 Kč, nespokojila se tedy pouze s žalovaným deklarovanou částkou 5 000 Kč. Žalobkyně proto v závěru vyjádření vyjádřila přesvědčení, že k posuzování úvěruschopnosti žalovaného přistoupila s odbornou péčí, a že tudíž splnila veškeré podmínky, které jí ukládají příslušné právní předpisy.
4. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě nevyjádřil, při jednání dne [datum] nicméně vyjádřil ochotu uzavřít s žalobkyní smír. Jelikož žalobkyně navrhla žalovanému uzavření smíru, jenž ve svém důsledku téměř žádným způsobem nereflektoval soudem vyjevený předběžný právní názor, podle kterého je inkriminovanou úvěrovou smlouvu namístě považovat za neplatnou, soud jednání odročil proto, aby měl žalovaný možnost – v klidu – zvážit podmínky navrženého smíru.
5. Na odročené jednání se však žalovaný již bez jakékoliv omluvy nedostavil.
6. Soud tak z důvodu procesní pasivity žalovaného (respektive z důvodu absence jakékoliv jeho procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům.
7. Žalovaný na základě shora identifikované smlouvy čerpal úvěr ve výše 215 371 Kč s tím, že daný úvěr (se sjednaným úrokem ve výši 12,99 % ročně) měl žalovaný splatit v rámci měsíčních splátek ve výši 3 441 Kč (poslední splátka dne [datum]). Žalovaný se však dostal do prodlení se svým peněžitým dluhem, o čemž byl žalovaný žalobkyní informován dopisem ze dne [datum], čímž došlo téhož dne k zesplatnění úvěru (dluhu) ve výši 194 226 Kč, přičemž ke dni podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu činil tento dluh částku 174 225,34 Kč s příslušenstvím. Z titulu předmětné smlouvy přitom žalovaný podle tvrzení žalobkyně zaplatil celkem částku 133 203 Kč (viz tabulka na č. l. 36 a vyjádření žalobkyně na č. l. 37 verte).
8. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s tím, že předmětnou úvěrovou smlouvu shledal (absolutně) neplatnou, neboť musel – a to bez ohledu na procesní pasivitu žalovaného – striktně podle pokynů vyjádřených v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o. proti GK přikročit k tzv. eurokonformnímu výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je soud povinen s ohledem na ustanovení čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS přihlédnout z úřední povinnosti k otázce, zda byla poskytovatelem úvěru řádně zkoumána úvěruschopnost dlužníka.
9. Ke stejnému závěru ostatně vede i znění ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinné od 29. 5. 2022, podle kterého soud k neplatnosti smlouvy přihlíží i bez návrhu.
10. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přitom platí: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
11. Pro posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr je v prvé řadě porovnat tvrzené pravidelné měsíční příjmy a výdaje takového žadatele o úvěr. Je přitom soudu známou skutečností (viz ustanovení § 121 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), že poskytovatelé úvěrů zpravidla vyžadují od žadatelů o úvěr nějaký doklad o příjmech žadatele, respektive jeho domácnosti, povětšinou za poslední tři měsíce. Žádný takový doklad však žalobkyně v řízení nepředložila.
12. Jakkoli žalobkyně v doplnění žaloby tvrdí, že při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného postupovala s odbornou péčí, je nutno konstatovat, že z žádného z žalobkyní předložených důkazů toto tvrzení – byť alespoň nepřímo – nevyplývá.
13. Ostatně i v rovině tvrzení je možno uzavřít, že žalobkyně neunáší na ni uložené procesní břemeno, jelikož ze spisového materiálu není vůbec zřejmé, jaká měla být struktura výdajů domácnosti žalovaného, případně jak mohl být žalovaný schopen poskytnutý úvěr splácet, pakliže jeho deklarovaný čistý příjem (14 908 Kč) byl nižší, než kolik činil součet žalobkyní předpokládaných výdajů, navýšených o dosavadní a nové splátky úvěru. I kdyby pak tyto „nové“ splátky byly v rámci tzv. konsolidace o něco nižší, nelze přehlížet, že by i tak žalovanému zbývala částka nižší než 1 000 Kč.
14. Podepsaný soud je přitom přesvědčen, že vzhledem k výši poskytnutého úvěru se měla žalobkyně zajímat o celkovou struktura příjmů a výdajů domácnosti žalovaného (srov. mutatis mutandis závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018; srov. též – žalobkyní paradoxně taktéž odkazovaný – článek: Flídr, J.: Ověření příjmů a výdajů při posuzovaní úvěruschopnosti u smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení, in: Právní rozhledy 10/2022). Podle mínění podepsaného soudu je tak zřejmé, že – oproti v doplnění žaloby obsaženým proklamacím – byla úvěruschopnost žalovaného zkoumána maximálně povrchně a formálně.
15. Má-li žalobkyně za to, že v případě poskytnutí úvěru ve výši cca 215 000 Kč není třeba provádět rozsáhlé prověřování majetkových poměrů žadatele o úvěr, jde samozřejmě o obchodní rozhodnutí, které je plně a svrchovaně v její diskreci, současně však musí akceptovat, že důsledkem takového jejího (strategického) rozhodnutí je skutečnost, že za těchto podmínek uzavřené smlouva, respektive práva z ní (domněle) vznikající nepožívají právní ochrany.
16. Pouze pro úplnost soud připomíná, že primárním úmyslem zákonodárce, jenž trvá na povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, je trestat sankcí neplatnosti smlouvy uzavřené poskytovatelem spotřebitelského úvěru v rozporu s požadavkem due diligence právě proto, aby byli poskytovatelé úvěrů dostatečně motivováni poskytovat spotřebitelské úvěry skutečně pouze těm spotřebitelům, u kterých je možno ke dni žádosti o poskytnutí úvěru v zásadě rozumně očekávat, že svůj dluh – velmi pravděpodobně – řádně splatí.
17. Ze shora rekapitulovaných důvodů tedy soud dospěl k závěru, že inkriminovanou smlouvu je třeba považovat za absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že dostála zákonnému imperativu řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Za této situace je nutno uzavřít, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil v rozsahu částky 82 168 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 82 168 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud (patrně) neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaný musel uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení.
18. Ve zbývajícím rozsahu pak soud druhým výrokem rozsudku žalobu zamítl.
19. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalovaný žádné náklady neuplatnil.