Výrok
I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 102 940,42 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 102 940,42 Kč od [datum] do zaplacení, se v plném rozsahu zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 102 940,49 Kč s příslušenstvím, odvíjející se od právního vztahu, založeného mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně Smlouvou o úvěru ze dne [datum].
2. Při prvním jednání dne [datum] soud žalobkyni poučil, že má-li být se svým nárokem v úplnosti úspěšná, musí osvědčit tvrzení, že její právní předchůdkyně (obchodní společnosti [právnická osoba].) před uzavřením předmětné smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalované.
3. V doplnění žaloby (na č. l. 36) žalobkyně uvádí, že před poskytnutím úvěru žalované byla provedena potřebná lustrace v dostupných registrech, ze které vyplynulo, že žalovaná měla v rozhodné době další dluhy - úvěry, jejichž splátky byly zahrnuty do jejích měsíčních výdajů, přičemž plně odkázala na interní dokument své právní předchůdkyně označený jako „Posouzení úvěruschopnosti klienta“, ze kterého vyplynulo, že před poskytnutím předmětného úvěru dosahovaly celkové měsíční splátky žalované částky 3 440 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně rovněž ověřila, že žalovaná měla deklarovaný měsíční příjem ve výši 16 100 Kč, přičemž měsíční výdaje žalované právní předchůdkyně žalobkyně na základě dostupných modelů stanovila ve výši 5 966 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně proto dospěla k závěru, že žalované zbývala po zohlednění celkového splátkového zatížení ve výši 4 942 Kč k pokrytí životních nákladů částka 11 158 Kč, tedy částka zcela postačující. Žalobkyně proto vyjádřila přesvědčení, že k posuzování úvěruschopnosti žalované přistoupila její právní předchůdkyně s odbornou péčí, a že tudíž splnila veškeré podmínky, které jí ukládají příslušné právní předpisy.
4. Na žádné z nařízených jednání se žalovaná bez jakékoliv omluvy nedostavila.
5. Soud tak z důvodu procesní pasivity žalované (respektive z důvodu absence jakékoliv její procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům.
6. Žalovaná na základě shora identifikované smlouvy čerpala úvěr ve výše 148 522 Kč s tím, že daný úvěr (se sjednaným úrokem ve výši 15,90 % ročně) měla žalovaná splatit v rámci měsíčních splátek ve výši 2 775 Kč (poslední splátka dne [datum]). Žalovaná se však dostala do prodlení se svým peněžitým dluhem, o čemž byla právní předchůdkyní žalobkyně informována dopisem ze dne [datum], čímž došlo ke dni [datum] k zesplatnění úvěru (dluhu) ve výši 96 113 Kč. Z žalobkyní předloženého výpisu z předmětného úvěrového účtu („Podklady pre súdne konanie“ – viz svazek listin na č. l. 56) současně vyplývá, že žalovaná z titulu předmětné smlouvy zaplatila celkem minimálně částku 178 635 Kč.
7. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s tím, že předmětnou úvěrovou smlouvu shledal (absolutně) neplatnou, neboť musel – a to bez ohledu na procesní pasivitu žalované – striktně podle pokynů vyjádřených v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C-679/18, [právnická osoba] přikročit k tzv. eurokonformnímu výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je soud povinen s ohledem na ustanovení čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS přihlédnout z úřední povinnosti k otázce, zda byla poskytovatelem úvěru řádně zkoumána úvěruschopnost dlužníka.
8. Ke stejnému závěru ostatně vede i znění ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinné od 29. 5. 2022, podle kterého soud k neplatnosti smlouvy přihlíží i bez návrhu.
9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přitom platí: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
10. Pro posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr je v prvé řadě třeba porovnat tvrzené pravidelné měsíční příjmy a výdaje takového žadatele o úvěr. Soud považuje za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici předchozí výpisy z účtu žalované, pročež mohla vskutku ověřit žalovanou deklarované tvrzení, že má měsíční příjmy ve výši 16 100 Kč (soud přitom na tomto místě pouze uvádí, že po většinu sledovaného období čistá mzda žalované deklarované částky nedosahovala, a rovněž celkový průměr by byl nižší než částka 16 100 Kč).
11. Právě z předložených výpisů z účtu nicméně právní předchůdkyně žalobkyně mohla (a měla) zjistit, že průměrné měsíční výdaje žalované násobně převyšují nejen „vymodelované“ výdaje ve výši 5 966 Kč, ale rovněž výrazně převyšují deklarované příjmy ve výši 16 100 Kč (navíc s výše uvedenou výhradou).
12. Za této situace, a to i s přihlédnutím k faktu, že žalovaná v žádosti o poskytnutí úvěru deklarovala nulové výdaje, se měla právní předchůdkyně žalobkyně podrobněji zabývat strukturou výdajů žalované.
13. Jakkoli tedy žalobkyně v doplnění žaloby tvrdí, že její právní předchůdkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalované postupovala s odbornou péčí, je nutno konstatovat, že z předložených důkazů vyplývá spíše pravý opak tohoto tvrzení.
14. Ostatně i v rovině tvrzení je možno uzavřít, že žalobkyně neunáší na ni uložené procesní břemeno, jelikož ze spisového materiálu není vůbec zřejmé, jaká měla být struktura výdajů domácnosti žalované, případně jak mohla být žalovaná schopna poskytnutý úvěr splácet, pakliže její deklarovaný čistý měsíční příjem byl zjevně (často výrazně) nižší, než kolik činily její průměrné měsíční výdaje (viz výše).
15. Podepsaný soud je přitom přesvědčen, že vzhledem k výši poskytnutého úvěru se měla právní předchůdkyně žalobkyně zajímat o celkovou strukturu příjmů a výdajů domácnosti žalované (srov. mutatis mutandis závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018; srov. též – žalobkyní paradoxně taktéž odkazovaný – článek: Flídr, J.: Ověření příjmů a výdajů při posuzovaní úvěruschopnosti u smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení, in: Právní rozhledy 10/2022). Podle mínění podepsaného soudu je tak zřejmé, že – oproti v doplnění žaloby obsaženým proklamacím – byla úvěruschopnost žalované zkoumána maximálně povrchně a formálně.
16. Má-li právní předchůdkyně žalobkyně za to, že v případě poskytnutí úvěru ve výši cca 150 000 Kč není třeba provádět rozsáhlé prověřování majetkových poměrů žadatele o úvěr, jde samozřejmě o obchodní rozhodnutí, které je plně a svrchovaně v její diskreci, současně však musí akceptovat, že důsledkem takového jejího (strategického) rozhodnutí je skutečnost, že za těchto podmínek uzavřené smlouva, respektive práva z ní (domněle) vznikající nepožívají právní ochrany.
17. Pouze pro úplnost soud připomíná, že primárním úmyslem zákonodárce, jenž trvá na povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, je trestat sankcí neplatnosti smlouvy uzavřené poskytovatelem spotřebitelského úvěru v rozporu s požadavkem due diligence právě proto, aby byli poskytovatelé úvěrů dostatečně motivováni poskytovat spotřebitelské úvěry skutečně pouze těm spotřebitelům, u kterých je možno ke dni žádosti o poskytnutí úvěru v zásadě rozumně očekávat, že svůj dluh – velmi pravděpodobně – řádně splatí.
18. Ze shora rekapitulovaných důvodů tedy soud dospěl k závěru, že inkriminovanou smlouvu je třeba považovat za absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála zákonnému imperativu řádně zkoumat úvěruschopnost žalované.
19. Za této (procesní) situace se soud zabýval otázkou případného bezdůvodného obohacení žalované ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku. Jelikož však vzal soud za prokázané, že žalované byl poskytnut úvěr ve výši 148 522 Kč, a z titulu této (absolutně neplatné) smlouvy žalovaná zaplatila minimálně částku 178 635 Kč, je namístě uzavřít, že se žalovaná na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně neobohatila.
20. Soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že nárok žalobkyně ani částečně nepožívá právní ochrany, a proto žalobu tímto rozsudkem v plném rozsahu zamítl.
21. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalované žádné náklady nevznikly.