Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 000 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 18 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Co do požadavku, aby žalovaný zaplatil žalobkyni úrok ve výši 25,85 % ročně z částky 18 000 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se v řízení domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 18 000 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 18 000 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 25,85 % ročně z částky 18 000 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla.
2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.
3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o úvěru ze dne [datum], uzavřenou mezi obchodní společností [právnická osoba] a žalovaným.
4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 18 000 Kč, za což měl žalovaný v rámci třinácti měsíčních splátek právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 31 140 Kč.
5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
6. Veden mj. ustanovením § 13 občanského zákoníku soud přiměřeně přihlížel ke skutečnosti, že obdobně koncipovanou úvěrovou smlouvu, jako je inkriminovaná úvěrová smlouva, zdejší soud zpravidla shledává absolutně neplatnou.
7. Podepsaný soud přitom neshledal důvod, pro který by se měl od tohoto právního názoru odklonit.
8. Nelze totiž přehlížet, že podle inkriminované smlouvy měl žalovaný během třinácti měsíců zaplatit celkem částku 13 140 Kč, tedy 73 % poskytnuté jistiny; nemůže tak být pochyb, že daná smlouva obsahuje disimulované ujednání o úroku v celkové výši 67,4 % ročně, tedy ve výši, již je nutno označit za rozpornou s dobrými mravy.
9. Uvedená skutečnost by sama o sobě nevedla k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku, neboť soud by měl možnost nepřiměřeně vysoký úrok zásadním způsobem „moderovat“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. 33 Cdo 60/2021).
10. Podepsaný soud nicméně v posuzované věci dospěl k závěru, že předmětná smlouva ve svém souhrnu a v daném kontextu vytváří – v rozporu s ustanoveními § 1813 občanského zákoníku – natolik zjevnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran, a to v neprospěch žalovaného jakožto spotřebitele (v daném případě se tato nerovnováha mj. odvíjí od skutečnosti, že by žalovaný v důsledku běhu času měl via facti zaplatit cca 270 % poskytnuté jistiny), že tuto nerovnováhu již nelze považovat za právně nepodstatnou, a to ani s poukazem na princip autonomie vůle.
11. Za této situace vyšel soud z mezi stranami nesporné skutečnosti, že žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně obdržel částku 18 000 Kč a z titulu (neplatné) úvěrové smlouvy nezaplatil ničeho. Je tak nutno uzavřít, že se žalovaný na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatil v rozsahu částky 18 000 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 18 000 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud (patrně) neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaný musel uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení.
12. Jelikož soud shledal smlouvu absolutně neplatnou, nemohl žalobkyni přiznat nárok na zaplacení smluvního úroku. Druhým výrokem proto soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.
13. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti smlouvy je v daném kontextu závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr by žalobkyni měl být znám z celé řady jiných právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.
14. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť při zohlednění výše žalovaného úroku (viz výše) je namístě konstatovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015), že poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení byl v zásadě shodný, a proto žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.