Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 652 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 6 652 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Co do částky 8 377 Kč, a zbývajícího žalovaného příslušenství, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 15 029 Kč s příslušenstvím, odvíjející se od právního vztahu, založeného mezi účastníky řízení smlouvou o úvěru ze dne [datum].
2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil (jakkoli vůli vyjádřit se prezentoval v telefonickém hovoru – srov. úřední záznam na č. l. 20 verte), současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) dal žalovaný souhlas k tomu, aby bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.
3. Soud tak z důvodu procesní pasivity žalovaného (respektive absence jakékoliv jeho relevantní procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům.
4. Žalovaný na základě shora identifikované smlouvy čerpal úvěr ve výše 10 000 Kč; daný úvěr měl přitom žalovaný původně splatit v rámci 24 měsíců s tím, že žalobkyni „vrátí“ částku 13 760 Kč, ovšem tato splatnost může být (např. za poplatek ve výši 990 Kč) opakovaně prodloužena. Podle (žalovaným nevyvráceného) tvrzení žalobkyně žalovaný v průběhu úvěrového vztahu zaplatil celkem částku 3 348 Kč.
5. Předmětnou smlouvu neposoudil soud – například vzhledem k absenci podstatné náležitosti úvěrové smlouvy (viz § 2395 občanského zákoníku), jíž je ujednání o úroku – jako smlouvu absolutně a v plném rozsahu neplatnou, neboť ujednání o celkové výši částky, kterou musí spotřebitel vrátit, vyhodnotil jako ujednání o úroku, současně však soud nemohl přehlédnout, že se jednotlivé žalobkyní uplatněné nároky odvíjejí od dílčích ujednání dvanáctistránkové smlouvy, u které je nutno přijmout závěr, že jí jako celku spotřebitel nadaný rozumem průměrného člověka (§ 4 občanského zákoníku) vskutku není s to v úplnosti porozumět. Právům vycházejícím z takto koncipovaných ujednání je tak stěží možné přiznat právní ochranu.
6. Pouze pro ilustraci postačí uvést „ujednání“ o poplatku z tzv. korunový odklad, jež ve svém důsledku znamená, že žalovaný platí 9,9 % úvěrované částky, což koresponduje s ujednáním o úroku ve výši téměř 120 % ročně, tedy ve výši, již je bez dalšího ve spotřebitelském vztahu nutno označit za rozpornou s dobrými mravy.
7. Soud proto z hlediska žalované „jistiny“ žalobkyni – na základě aplikace ustanovení § 2991 občanského zákoníku – přiznal toliko částku, která představuje rozdíl mezi žalovaným přijatou částkou 10 000 Kč a částkou 3 348 Kč, kteroužto již patrně zaplatil. Jinak řečeno, bez ohledu na absolutní neplatnost předmětné smlouvy platí, že žalobkyně na jejím základě žalovanému poskytla finanční plnění, pročež v rozsahu bezdůvodného obohacení je žalovaný povinen jí příslušnou část tohoto plnění vrátit.
8. Jelikož se žalovaný prokazatelně dostal do prodlení se svým peněžitým dluhem, náleží žalobkyni v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku taktéž zákonný úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky.
9. Ve zbývajícím rozsahu pak soud druhým výrokem rozsudku žalobu zamítl.
10. Pro pořádek je konečně vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o absolutní neplatnosti smlouvy je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr by měl být žalobkyni znám z řady jiných jejích právních věcí, pročež by pro ni neměl být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.
11. Taktéž pouze nad rozhodný rámec se sluší zaznamenat, že žalovaný se dne [datum] obrátil telefonicky na zdejší soud s dotazem, zda je ve věci možný splátkový kalendář, příslušnou zaměstnankyní soudu mu proto bylo sděleno, že je třeba předložit písemné vyjádření k žalobě. V návaznosti na toto sdělení žalovaný uvedl, že osobně přinese své vyjádření „do konce týdne na podatelnu“ soudu. V avizované lhůtě (ani později) ovšem žalovaný žádné své vyjádření nepředložil, soud proto neměl prostor zabývat se otázkou, zda ve věci není namístě žalovanému umožnit splácení přisouzené částky ve splátkách. Účastníkům ovšem nic nebrání v tom, aby si případně splátkový kalendář mezi sebou dohodli, žalovaný nicméně bude muset případně vyvinout aktivitu, která bude vyjadřovat skutečnou a vážnou vůli se s žalobkyní dohodnout (srov. č. l. 13, 15 a 16).
12. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že procesně úspěšnějšímu žalovanému žádné relevantní náklady dosud nevznikly.