Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 727 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 19 727 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Co do částky 21 097,40 Kč, smluvní pokuty ve výši 213 Kč a zbývajícího žalovaného příslušenství se žaloba zamítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 41 037,40 Kč s příslušenstvím, odvíjející se od právního vztahu, založeného mezi účastnicemi řízení smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne [datum].
2. Žalovaná se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřila, současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) dala žalovaná souhlas k tomu, aby bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř. Z důvodu procesní ekonomie proto soud jednání nenařídil a ve věci rozhodl bez jednání.
3. S ohledem na procesní pasivitu žalované (respektive absence jakékoliv její procesní obrany) rozhodoval soud jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům.
4. Žalovaná na základě shora identifikované smlouvy čerpala (revolvingový) úvěr v celkové výše 19 727 Kč; daný úvěr měla přitom žalovaná splatit do [datum] s tím, že za poskytnutý úvěr zaplatí úrok ve výši 0,983 % denně. Podle (žalovanou nevyvráceného) tvrzení žalobkyně žalovaná na jistině do podání žaloby ničeho neuhradila. Z důvodu procesní pasivity žalované tak dospěl soud ke klíčovému skutkovému závěru, že žalované byla žalobkyní vyplacena částka 19 727 Kč.
5. Veden mj. ustanovením § 13 občanského zákoníku soud přiměřeně přihlížel ke skutečnosti, že o obdobném právním vztahu rozhodoval zdejší soud např. rozsudkem ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka], ve kterém shledal tamní úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou.
6. Podepsaný soud přitom neshledal důvod, pro který by se měl od tohoto právního názoru odklonit.
7. Nelze totiž přehlížet, že podle inkriminované smlouvy měla žalovaná platit úrok ve výši 0,983 % denně; nemůže tak být pochyb, že daná smlouva obsahuje disimulované ujednání o úroku v celkové výši 359 % ročně, tedy ve výši, již je nutno označit za rozpornou s dobrými mravy.
8. Uvedená skutečnost by sama o sobě nevedla k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku, neboť soud by měl možnost nepřiměřeně vysoký úrok zásadním způsobem „moderovat“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. 33 Cdo 60/2021).
9. Podepsaný soud nicméně v posuzované věci dospěl k závěru, že předmětná smlouva ve svém souhrnu vytváří – v rozporu s ustanoveními § 1813 občanského zákoníku – natolik zjevnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran, a to v neprospěch žalované jakožto spotřebitele (v dané věci např. i v souvislosti s požadavkem na zaplacení smluvní pokuty), že tuto nerovnováhu již nelze považovat za právně nepodstatnou, a to ani s poukazem na princip autonomie vůle.
10. Za této situace vyšel soud z mezi stranami nesporné skutečnosti, že žalovaná od žalobkyně obdržela celkem částku 19 727 Kč a z titulu (neplatné) úvěrové smlouvy ničeho nezaplatila. Je tak nutno uzavřít, že se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila v rozsahu částky 19 727 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 19 727 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaná dosud (patrně) neučinila, zavázal ji k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaná musela uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení.
11. Druhým výrokem pak soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.
12. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti smlouvy je v daném kontextu závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.
13. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalované (dosud) žádné náklady nevznikly.