Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 162 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ode dne [datum] do zaplacení ve výši 11,50 % ročně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 42 226 Kč a veškerého zbývajícího příslušenství žalované částky zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou, která byla doručena soudu dne [datum], se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení žalované částky spolu s příslušenstvím. Žalobkyně se svého nároku domáhala z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] č. [hodnota], která byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], IČ [IČO] (dále jen předchůdce žalobkyně) a žalovanou. Na základě této smlouvy předchůdce žalobkyně žalované poskytl finanční prostředky ve výši 60 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit zpět jistinu a částku 42 484 Kč, skládající se z úroku ve výši 37 114 Kč , poplatku zpracování zápůjčky výši 1 500 Kč a poplatku za službu komfortní a pojistného ve výši 3 870 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit tuto částku v 30 měsíčních splátkách po 3 417 Kč. Žalovaná úvěr nehradila řádně a včas, proto jej předchůdce žalobkyně zesplatnil a následně postoupil na žalobkyni. Žalovaná na úvěr dosud uhradila částku 50 838 Kč.
2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila. Soud vyzval žalovanou k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání; k výzvě připojil doložku, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s tímto postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Jelikož žalobkyně s rozhodnutím bez jednání souhlasila již v žalobě a žalovaná se ve stanovené lhůtě přes výzvu nevyjádřila, rozhodl soud podle § 115a o.s.ř. o věci bez nařízení jednání, vycházeje při tom z listinných důkazů předložených žalobkyní.
3. Soud pro úplnost dodává, že z ustanovení § 115a o. s. ř nevyplývá, že by soud v každém případě měl žalobě vyhovět (například rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky ze dne 24. února 2011 sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). Přestože soud změnil právní kvalifikaci, jak bude níže uvedeno, nenařídil ve věci jednání a nepoučil žalobkyni podle § 118a odst. 2 o. s. ř. I při změněné právní kvalifikaci jsou tvrzení žalobkyně dostačující a jsou podkladem bez dalšího pro věcné rozhodnutí, tedy na jejich základě soud může dospět k závěru o vyhovění žalobě nebo o jejím zamítnutí. V posuzovaném případě nelze ani doplňovat o žádné další dosud neuvedené skutečnosti, neboť z pohledu právního názoru by neměly žádný význam. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ust. § 118a odst. 2 o. s. ř dopadá pouze na případy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto (např. rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky ze dne 26. 01. 2011, sp. zn. Ns 25 Cdo 5162/2008). Taková situace v dané věci nenastala, neboť okolnost, zda smlouva je platným právním úkonem je možno posoudit i za dosavadního skutkového vylíčení základu uplatněného nároku.
4. Aktivní legitimace žalobkyně má oporu ve smlouvě o postoupení pohledávky ze dne [datum], která byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní. Postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě bylo žalované oznámeno přípisem z téhož dne.
5. Soud dospěl ke skutkovému závěru, že mezi žalobkyní (právním předchůdcem žalobkyně) a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byla žalované poskytnuta v žalobě tvrzená částka. Žalovaná se zavázala vrátit tuto částku zpět včetně výše uvedených poplatků a úroků v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná na závazek ze smlouvy o úvěru podle přehledu plateb dosud uhradila částku 50 838 Kč.
6. Právní posouzení případu vychází z občanského zákoníku, tedy zákona č. 89/2012 Sb. Podle § 547 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.
7. Podle § 580 odst. 1 o.z neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 588 o.z soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Podle § 419 o.z spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
10. Podle § 420 odst. 1 a 2 o.z kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele.
11. Podle § 1813 o.z má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
12. Podle ustanovení § 2991 o.z platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
13. Soud pokládá smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou pro nepřiměřenost smluvních ujednání, neboť žalované byl poskytnut úvěr s úrokem přesahujícím 46 % ročně. Ten v souhrnu spolu s dalšími náklady, které na poskytnutí úvěru žalovaný musí vynaložit a které jsou svou podstatou odměnou za poskytnutí úvěru, soud hodnotí smlouvy jako nemravné. Náklady na administrativu jsou náklady, které by měly být kryty sjednaným úrokem, a pokud jde o tyto a další poplatky, soud má za to, že jsou de facto skrytým úrokem, neboť sama smlouva je označuje (i s úroky) souhrnně jako „poplatek za půjčku“. Jednání žalobkyně při uzavírání smlouvy vykazuje znaky jednání, které ukazují pouze na snahu žalobkyně získat finanční prostředky v nadstandardní výši.
14. Takto určená úroková sazba vybočuje z mezí, které jsou dlouhodobě judikaturně nastaveny, kdy Nejvyšší soud se opakovaně vyjádřil (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. prosince 2004 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. února 2007), že stanovený úrok je rovný zhruba trojnásobku běžně používané úrokové sazby v daném období. Běžná úroková sazba se pohybovala kolem 8,29 % ročně, tedy úrok je více než 5 násobný.
15. Vzhledem k tomu, že důvod neplatnosti se vztahuje na ujednání o výši poplatků, které jsou v daném případě skrytými úroky za poskytnutý úvěr a sjednaná výše úroků tak několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela podle ustanovení § 1802 obč. zák., nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o poplatcích uzavřít. Smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem a je nutno tento vztah posuzovat, aby byla zachována vyváženost práv a povinnosti obou smluvních stran, a aby povinnosti nebyly vymezeny v neprospěch spotřebitele, který je slabší smluvní stranou. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to z důvodu neplatnosti ujednání o výši poplatků, ve kterých se skrývá úrok.
16. Soud má tedy za to, že po žalované je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatila částku ve výši 9 162 Kč (výše dosud neuhrazené jistiny), a to včetně ve výroku I. tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství, neboť žalovaná převzala jistinu úvěru na základě neplatné smlouvy, potom je její povinností tuto částku vrátit v souladu s ustanovením § 2991 o.z jako bezdůvodné obohacení na základě plnění bez právního důvodu.
17. Ohledně příslušenství soud vyšel z § 1958 odst. 2 o.z. podle nějž neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 573 o.z. má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání. Pokud žalobkyně odeslala žalované upomínku k pohledávkám (oznámení o postoupení pohledávky) dne [datum], potom se považuje za doručenou dne [datum]. Od této doby byla žalovaná povinna plnit ve lhůtě 10 dnů, jak bylo ve výzvě uvedeno. Tato lhůta uplynula dne [datum], proto od [datum] je žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, a proto výrokem I. rozsudku soud přiznal zákonné úroky z prodlení od tohoto dne ve výši odpovídající zákonné sazbě úroku.
18. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nemohl přiznat soud žalobkyni požadované poplatky, ani požadované smluvní úroky a zákonné úroky z prodlení od dat požadovaných v žalobě. Proto výrokem II. rozsudku soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl.
19. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Při posuzování úspěchu ve věci se řídil mj. judikaturou Nejvyššího soudu ČR, konkrétně usnesením ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 a poměřoval tak úspěch ve věci co do uplatňovaného úroku z prodlení a zbylého příslušenství. Dospěl tak k závěru, že v řízení byla úspěšnější žalovaná, které však žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.