Výrok
I. Žaloba žalobkyně na zaplacení částky 15 017,49 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 017,49 Kč od 31. 10. 2023 do zaplacení s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 500 Kč, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 15 017,49 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit žalobkyni na základě smlouvy z 2. 9. 2020, uzavřené v rámci Rámcové smlouvy o úvěru ze dne 14. 8. 2016 prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, dle které po ověření úvěruschopnosti žalované žalobkyně vytvořila obecný rámec pro smluvní vztah při budoucím uzavírání jednotlivých smluv o úvěru mezi účastníky. Dne 2. 9. 2020 byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], dle které poskytla žalobkyně žalované úvěr ve výši 8 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit tento úvěr včetně úroků v celkové částce 2 400 Kč do 2. 10. 2020. Žalovaná po prodloužení termínu splatnosti řádně neplatila, celkem žalobkyni zaplatila částku 8 300 Kč (14. 2. 2021 2 000 Kč, 30. 3. 2021 2 500 Kč, 8. 11. 2023 500 Kč, 22. 11. 2023 500 Kč a dalších 2 800 Kč), které žalobkyně započetla na poplatky a smluvní pokuty, proto požadovala žalobkyně částku 15 017,49 Kč včetně zákonného úroku z prodlení a dalších nákladů spojených s uplatněním pohledávky dle smlouvy.
2. Žalovaná namítala, že není schopna plnit z předmětné smlouvy z důvodu nedostatku financí, když je samoživitelkou s dítětem a nemá nikoho, kdo by jí pomohl. Požadovala umožnění splácení dluhu ve splátkách.
3. Žalobkyně i žalovaná souhlasily s tím, aby soud rozhodl bez nařízení jednání na základě listin.
4. Soud dospěl ke skutkovému závěru, že podle smlouvy č. [hodnota] s datem 2. 9. 2020, uzavřené v rámci Rámcové smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, poskytla žalobkyně žalované téhož dne částku 8 000 Kč, což mezi stranami nebylo sporné, a žalovaná se zavázala tuto částku včetně poplatků ve výši 2 400 Kč vrátit žalobkyni do 2. 10. 2020. V souvislosti s předmětnou smlouvou prověřovala žalobkyně úvěruschopnost žalované posouzením jejích příjmů dle výplatních pásek za období 6,7/2020 (36 563 Kč, 32 062 Kč) a výpisu z účtu majitele [jméno FO] za 8/2020, včetně vyhledání žalované v nebankovním registru, výdaje žalované nebyly zjišťovány a ověřovány vůbec. Žalovaná zaplatila 8 300 Kč.
5. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle výše citovaného ustanovení zákona a s odkazem na Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, se soud nejprve zabýval otázkou platnosti předmětné spotřebitelské smlouvy, kdy byla žalobkyně jako věřitel před uzavřením smlouvy povinna s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného, jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud dospěl k závěru, že touto otázkou se žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy s odbornou péčí nezabývala, když vycházela pouze z příjmů, přičemž výdaje a případné další závazky žalovaného nezjišťovala a neověřovala vůbec, čímž nebyla splněna podmínka odborné péče. Soud odkazuje na závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015(zejména bod 26.), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem, přičemž musí být zjišťována a prověřována nejen aktivní stránka, ale rovněž pasiva žalovaného.
9. Soud tedy s ohledem na skutečnost, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalované ve vztahu k jejím výdajům a závazkům před uzavřením smlouvy s odbornou péčí, příjem si ověřoval pouze ze dvou výplatních pásek, dospěl k závěru, že právě tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru, a to absolutní dle § 588 o. z., k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda je některou ze stran namítána. K této neplatnosti daného právního jednání se přihlíží i bez návrhu, pokud je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání [v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084]. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli.
10. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Podle § 2991 odst. 1,2 občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb.) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru byly pak strany smlouvy povinny si pouze vypořádat svůj vzájemný vztah v režimu § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Žalobkyně vyplatila žalované částku 8 000 Kč, přitom žalovaná zaplatila 8 300 Kč, z čehož je zřejmé, že bezdůvodné obohacení na straně žalované nevzniklo. Z tohoto důvodu soud žalobu v celém rozsahu zamítl včetně dalších plnění z neplatné smlouvy.
13. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, kdy zcela úspěšná byla žalovaná, které však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, tak že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.