Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 29 999 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 16 171 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 42 000 Kč od 25. 11. 2023 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 718 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 462 Kč na účet číslo 3703-223781/0710, VS: 1111016024, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částek 46 170 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 42 000 Kč od 25. 11. 2023 do zaplacení skládající se z poskytnuté jistiny ve výši 30 000 Kč, z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 12 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 4 170 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 21. 6. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalovanému revolvingový úvěr, přičemž žalovaný čerpal peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které mu byly zaslány bezhotovostně. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 12 000 Kč (smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně z jistiny), a to společně s čerpanou jistinou nejpozději k 21. dni v měsíci. Žalovaný však své smluvní závazky nesplnil řádně a včas, když ke dni podání žaloby na svůj dluh uhradil neuhradil ničeho. Smlouva přitom byla mezi stranami uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku přes webovou stránku žalobkyně [internetová adresa], na které si žalovaný nejprve přečetl nabídku na uzavření smlouvy, nastavil si dle vlastní volby dostupné parametry – splatnost a výši zápůjčky, poté vyplnil registrační formulář, kde uvedl své osobní údaje včetně kopie občanského průkazu a zaslání verifikační platby ve výši 1 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala výpisy z účtu žalovaného nebo výplatní lístky a nahlížena do veřejně dostupných databází, čímž zjistila průměrné měsíční příjmy a výdaje žalovaného. Smlouva byla podepsána za pomocí SMS kódu. V důsledku prodlení žalovaného, na které byl opakovaně upomínán, došlo k zesplatnění úvěru ke dni 24. 11. 2023. Žalobkyně se dále domáhala smluvní pokuty ve výši 4 170 Kč vypočtené jako 0,1 % denně z dlužné částky (30 000 Kč) za období od 25. 11. 2023 (prodlení) do 12. 4. 2024 (odeslání předžalobní upomínky). Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 12. 7. 2024 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Tato usnesení byla žalovanému doručena dne 1. 8. 2024 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vhozením do domovní schránky, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 21. 6. 2023, žádostí o spotřebitelský úvěr, výpisy z účtu žalobkyně i žalovaného, oznámením o zesplatnění ze dne 21. 11. 2023 a předžalobní upomínkou ze dne 12. 4. 2024 včetně podacího lístku z téhož dne. Z těchto listin dospěl ke skutkovému závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 21. 6. 2023 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena dohoda, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše 30 000 Kč oproti verifikační platbě ve výši 1 Kč, přičemž žalovaný skutečně čerpal částku 30 000 Kč postupně ve vícero (devíti) platbách, které se žalovaný zavázal vrátit společně se sjednaným smluvním úrokem ve výši 40 % měsíčně z jistiny (v kapitalizované podobě 12 000 Kč) na účet žalobkyně nejpozději do 21. dne v měsíci. Před uzavřením smlouvy měla žalobkyně k dispozici výplatní lístky žalovaného za období 3-5/2023, ze kterých vyplývá, že žalovaný měl celkové měsíční příjmy od 74 000 Kč do 113 000 Kč a celkové měsíční výdaje od 70 000 Kč do 115 000 Kč, přičemž v žádosti o úvěr byly vyplněny příjmy ve výši 33 000 Kč (ze závislé činnosti) a výdaje 14 000 Kč měsíčně. Dále se strany dohodly, že žalovaný je povinen žalobkyni nahradit i smluvní pokutu ve výši 0,1 % dlužné částky za každý den prodlení. Žalovaný nehradil své závazky řádně a včas, proto žalobkyně využila svého oprávnění ze smlouvy a dne 21. 11. 2023 zesplatnila celý úvěr a domáhala se zaplacení částky ve výši 81 674 Kč se lhůtou plnění do 3 dnů. Předžalobní upomínka s výzvou plnění do tří dnů byla vyhotovena 12. 4. 2024 a odeslána téhož dne žalovanému, ve které byl žalovaný vyzván k zaplacení souhrnné částky ve výši 87 708,69 Kč.
5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale žalobkyně si měla rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Žalobkyně byla povinna postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).
9. V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že ověřila příjmy a výdaje žalovaného. K dispozici měla výpisy z účtu za období 3-5/2023, ze kterých sice vyplývá, že příjmy za závislé činnosti ([právnická osoba]) činily cca 33 000 Kč měsíčně, avšak další příjmy byly tvořeny půjčkami (úvěry) od třetích osob a výdaje (vesměs splátky úvěrů) byly ve shodné výši jako příjmy získané půjčkami. Z výpisu z účtu nevyplývá, že by žalovaný měl jakékoli finanční rezervy, ze kterých by byl schopen splácet poskytnutý úvěr. Jelikož výdaje žalovaného nebyly blíže zjišťovány, je nutno pohlížet na situaci obdobně jako kdyby žalobkyně výdaje žalovaného vůbec nezjišťovala. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z. je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 21. 6. 2023 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.
10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy ze dne 21. 6. 2023 žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil, resp. zaplatil částku 1 Kč (verifikační platba), a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 29 999 Kč. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
11. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku a zjistil, že žalobkyně měla úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 29 999 Kč (58 % předmětu řízení), zatímco částka jistiny včetně příslušenství, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 21 710 Kč (42 % předmětu řízení). Na základě zásady úspěchu ve věci dospěl k závěru, že žalobkyni náleží právo na náhradu nákladů řízení ve výši 16 %. Sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 500 Kč (za 3 úkony právní služby učiněné právním zástupcem žalobkyně do podání žaloby – za přípravu a převzetí zastoupení, sepis kvalifikované výzvy k plnění a sepis žaloby). Za tyto tři úkony jí náleží odměna ve výši 1 500 Kč. Dále jí byla přiznána náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (3 x 100 Kč) a 21% DPH (počítáno ze základu 1 800 Kč) ve výši 378 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 847 Kč a 462 Kč by činily 4 487 Kč, ale s ohledem na 16 % úspěch žalobkyně ve věci ji tak náleží právo na zaplacení částky 718 Kč.
13. Za úkon právní služby ze dne 1. 8. 2024 soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, což v tomto případě neshledal, když žalobkyně svým podáním toliko doplnila chybějící skutková tvrzení, která měla být uvedena již v žalobě.
14. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 46 170 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu, a zaplatila soudní poplatek ve výši 1 847 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. 5 % ze žalované částky, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 462 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).