Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

11 C 223/2024

Soud: Okresní soud ve Frýdku-MístkuDatum rozhodnutí: 19. 12. 2024Č. j.: 11 C 223/2024-40Samosoudce: Mgr. et Mgr. Martin PavlíkAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 25. 3. 2025Předmět řízení: O zaplacení 41 650 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSFM:2024:11.C.223.2024.1
smlouva o úvěru
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 16. 11. 2026 máme 604 705 z 615 476 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (5) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 36 896,64 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4 753,36 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7 559,37 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 567,09 Kč, úrok ve výši 15 % ročně z částky 40 000 Kč od 15. 5. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 41 650 Kč od 15. 5. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 692 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 41 650 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku II. tohoto rozsudku s tím, že dlužnou částku žalovaný dluží žalobkyni na základě smlouvy o kontokorentu uzavřené mezi účastníky dne 21. 9. 2021 ve znění dodatku ze dne 25. 10. 2021, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému úvěrový limit k osobnímu účtu ve výši 40 000 K. Žalobkyně před uzavřením smlouvy posoudila úvěruschopnost žalovaného přiloženými dokumenty, kde posuzovala příjmovou (30 000 Kč) i výdajovou stránku (20 318 Kč) vycházeje z osobního účtu a bankovních registrů, přičemž systémem byla vypočtena platební kapacita splátek ve výši 1 400 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet včetně úroku ve výši 18,90 % ročně a poplatků v měsíčních splátkách způsobem uvedeným v čl. V. ve spojení čl. II. odst. 3 smlouvy. Žalovaný byl povinen úvěr včetně příslušenství splatit jedenkrát za 6 měsíců. Žalovaný se ocitl v prodlení, a proto žalobkyně odeslala tři výzvy (3 x 500 Kč) a jednu výzvu ke splnění podmínek (150 Kč). Následně žalobkyně využila svého oprávnění ze smlouvy a úvěr ke dni 1. 3. 2023 prohlásila za splatný. Ke dni 14. 5. 2024 činila pohledávka částku 54 776,46 Kč sestávající z jistiny 40 000 Kč, poplatků po splatnosti 1 650 Kč a příslušenství, tj. 15 % ročně z jistiny od 1. 3. 2023 a zákonným úrokem v téže výši z částky 41 650 Kč od 1. 3. 2023. Žalovaný za dobu trvání smlouvy čerpal celkem 507 704,10 Kč a uhradil 470 807,46 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani po odeslání předžalobní upomínky.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci usnesením ze dne 14. 10. 2024 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 31. 10. 2024 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila v podání ze dne 8. 10. 2024.

4. Z listin nazvaných smlouva o kontokorentu ze dne 21. 9. 2021, dodatek ke smlouvě o kontokorentu ze dne 25. 10. 2021, žádost o poskytnutí úvěru, předsmluvní informace ke kontokorentu včetně vysvětlení pojmů, smlouva [název], záznam o podpisu klienta, informace z Credit Bureau, data z interního systému žalobkyně, platební historie, oznámení o zesplatnění ze dne 1. 3. 2023 včetně dodejky a kvalifikovaná výzva ze dne 29. 4. 2024 včetně poštovního podací archu z téhož dne, bylo zjištěno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla podepsána oběma stranami dne 21. 9. 2021 smlouva o kontokorentu ve znění dodatku ze dne 25. 10. 2021, kde které se žalobkyně zavázala poskytnou žalovanému kontokorent k osobnímu účtu č. [č. účtu] (smlouva o [název] ze dne 30. 9. 2020) až do výše úvěrového limitu 40 000 Kč s úrokovou sazbou 18,90 % ročně s tím, že podmínky splácení byly podrobně určeny v čl. II. a V. smlouvy o kontokorentu. V žádosti o úvěr bylo vyplněno, že žalovaný je důchodce s příjmem ve výši 30 000 Kč měsíčně a pravidelnými výdaji (bez splátek úvěru) ve výši 2 000 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného za období od června do září 2021 vyplývá průměrný měsíční disponibilní zůstatek žalovaného ve výši 375,50 Kč, přičemž dva měsíce ze čtyř předložených byl žalovaný v mínusu. Průměrné měsíční příjmy ([právnická osoba] a ÚP) a výdaje žalovaného dle jeho výpisu z účtu činily 56 250 Kč v téměř shodné výši. Žalovaný v průběhu trvání předmětné smlouvy čerpal celkem 507 704,10 Kč a uhradil žalované 470 807,46 Kč. Dle smlouvy bylo mezi stranami sjednáno pro případ prodlení žalovaného se splácením jakékoliv částky právo žalobkyně požadovat zaplacení celého zůstatku úvěru s příslušenstvím, tedy právo zesplatnit úvěr. Žalovaný úvěr nesplácel, k úhradě byl opakovaně vyzýván žalobkyní dopisy, žalovaný však nereagoval, proto žalobkyně oznámením ze dne 1. 3. 2023 informovala žalovaného o zesplatnění předmětného úvěru. Z předžalobní upomínky vyhotovené dne 29. 4. 2024 odeslané téhož dne bylo dále zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě žalované částky se lhůtou do 7 dnů od odeslání upomínky.

5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 507 704,10 Kč, resp. úvěrový rámec ve výši 40 000 Kč, ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).

9. V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila a prokázala, že zkoumala příjmy i výdaje žalovaného na podkladě informací poskytnutých žalovaných v žádosti o úvěr a následně podložené výpisy z účtu žalovaného (které byly v přímém rozporu s údaji vyplněnými v žádosti a tvrzenými žalobkyní). Příjmy ani výdaje žalovaného nebyly žádným bližší způsobem ověřovány. Zřejmě žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy ani nenahlédla do osobního účtu, který žalovanému vedla, neboť by zjistila, že údaje, které jsou vyplněny v žádosti neodpovídají realitě, ani obecně co do výše příjmů, natož výdajů, tak ani do jejich struktury, když z výpisu z účtu se nepodává, že by měl mít žalovaný důchod ve výši 30 000 Kč (důchod dle výpisu z účtu vychází na necelých 20 000 Kč měsíčně a další příjmy kolem 10 000 Kč od společnosti [právnická osoba]). I pokud by žalobkyně vycházela toliko z výpisů z účtu žalovaného vedeného u žalobkyně, které byly předloženy soudu, nemohla by žalobkyně nikdy dospět k závěru, že žalovaný je schopen splácet jakýkoli úvěru, když jeho příjmy jsou ve shodné výši jako výdaje a dosahuje průměrných měsíčních disponibilních prostředků toliko ve výši 375,50 Kč. Soudu není známo, jakým způsobem mohla žalobkyně dospět na základě „výpočtu systému“ k platební kapacitě 20 318 Kč a z toho následně vypočtené výše splátky 1 400 Kč. Údaje, které uvedla žalobkyně nereflektovaly skutečnou ekonomickou aktivitu žalovaného a bylo jen otázkou času, ne jestli, ale kdy přestane žalovaný splácet poskytnutý úvěr. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o kontokorentu ze dne 21. 9. 2021 ve znění dodatku ze dne 25. 10. 2021 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.

10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy o kontokorentu ze dne 21. 9. 2021 ve znění dodatku ze dne 25. 10. 2021 žalovanému peněžní prostředky ve výši 507 704,10 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 470 807,46 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 36 896,64 Kč. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).

11. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména na už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.

12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla úspěšná v 59 %, neboť z původně žalované částky 62 104,87 Kč (včetně příslušenství vyčísleného ke dni rozhodování), bylo žalobkyni vyhověno v částce 36 896,64 Kč. Neúspěch žalobkyně je představován 41 % (25 208,23 Kč), proto má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Od úspěchu žalobkyně je však nutno odečíst úspěch žalovaného, žalobkyně má tedy právo na 18 % účelně vynaložených nákladů řízení. Celkové náklady řízení při 100 % úspěchu představují částku 3 844 Kč (soudní poplatek ve výši 1 666 Kč a náklady právního zastoupení ve výši 2 178 Kč – tři úkony po 500 Kč včetně režijních paušálů po 300 Kč a 21% DPH), 18 % z těchto nákladů představují částku 692 Kč, které je žalovaný povinen zaplatit rovněž ve lhůtě tři dnů od právní moci tohoto rozsudku.

13. Za úkon právní služby ze dne 8. 10. 2024 soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, což v tomto případě neshledal, když žalobkyně svým podáním toliko doplnila jen částečně chybějící skutková tvrzení, která měla být uvedena již v žalobě.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací