Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 24 278,83 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 19 444,86 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 754,89 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 195,27 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 43 983,96 Kč od 26. 10. 2024 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 43 723,69 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistin ve výši 30 266,13 Kč a ve výši 13 457,56 Kč) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel se žalobkyní dne 19. 11. 2021 smlouvu o úvěru – Expres půjčka č. [číslo], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 43 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr spolu s poplatky a úroky v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 967,41 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením (uhradil toliko 26 951,27 Kč), a proto byl dne 18. 3. 2024 celý zůstatek úvěru zesplatněn k vyzván k úhradě celé dlužné částky ve výši 34 414,34 Kč sestávající z jistiny a příslušenství. Dále žalovaný uzavřel se žalobkyní dne 3. 1. 2022 další smlouvu o úvěru – Expres půjčka č. [číslo], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr spolu s poplatky a úroky v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 507,30 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením (uhradil toliko 11 769,90 Kč), a proto byl dne 22. 3. 2024 celý zůstatek úvěru zesplatněn k vyzván k úhradě celé dlužné částky ve výši 15 259,51 Kč sestávající z jistiny a příslušenství. Úvěruschopnost žalovaného zkoumala žalobkyně řádně před poskytnutím úvěru, když postupovala s odbornou péčí řádného hospodáře vycházejíc z interních i externích databází, bankovních i nebankovních registrů klientských informací, insolvenčního rejstříku, databáze MVČR a informací získaných od žalovaného. Na základě zjištěné dostatečné disponibilní částky bylo žádosti o úvěr žalovanému vyhověno. U obou žádostí o úvěr žalobkyně zjistila příjmy žalovaného ve výši cca 23 000 Kč měsíčně, výdaje byly představovány interními a externími splátkami a odhadovanými životními náklady za použití dalších koeficientů. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 18. 2. 2025 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 10. 3. 2025 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vhozením do domovní schránky, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako Smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet (Expres půjčka) ze dne 19. 11. 2021 a ze dne 3. 1. 2022, vyjádřením k procesu posouzení úvěruschopnosti, žádostmi o úvěr, produktovými podmínkami, formuláři pro standardní informace, výpisy z úvěrových účtů, výpisy z běžného účtu, tabulkami umoření, oznámením o prohlášením úvěru za splatný ze dne 20. 3. 2024 a ze dne 24. 3. 2024 a předžalobními upomínkami ze dne 1. 10. 2024 včetně podacího archu. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 19. 11. 2021 úvěrovou smlouvu na částku 43 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit v měsíčních splátkách ve výši 967,41 Kč včetně úroků a poplatků. Úvěr byl zesplatněn ke dni 18. 3. 2024, přičemž na tento bylo žalovaným doposud uhrazeno 26 951,27 Kč. Dále žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli další úvěrovou smlouvu dne 3. 1. 2022 na částku 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit v měsíčních splátkách ve výši 507,30 Kč. Úvěr byl zesplatněn ke dni 22. 3. 2024, přičemž na tento bylo žalovaným doposud uhrazeno 11 769,90 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje. Žalovaný uvedl v obou případech příjem ve výši cca 23 000 Kč měsíčně s tím, že je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] V době poskytnutí prvního úvěru bydlel žalovaný u rodičů, kdy celkové příjmy domácnosti činily 50 000 Kč. V době poskytnutí druhého úvěru již bydlel v pronajatém domě / bytě, stále svobodný s celkovým příjmem domácnosti 65 000 Kč. Výdaje žalovaný neuvedl. Žalobkyně u výdajů vycházela z interních a externích splátek, další výdaje nezkoumala. Z výpis účtu žalovaného vyplývá, že v průměru dosahoval příjmů jim uvedených, dále, že čerpal vícero nespecifikovaných úvěrů, díky kterým zajišťoval vyrovnaný měsíční kreditní obrat. Z tabulky umoření dluhu soud zjistil, že žalovaný uhradil na první úvěr celkem částku 26 951,27 Kč a na druhý 11 769,90 Kč. Předžalobní upomínka byla vyhotovena a odeslána 1. 10. 2024.
5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 43 000 Kč a 20 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením obou úvěrových smluv posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).
9. V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z údajů získaných od žalovaného a z interních a externích databází, aniž by zkoumala skutečné výdaje žalovaného, přičemž měla k dispozici jeho historii běžného účtu, ze kterého vyplývá, že bez čerpání dalších úvěrů (už jen tato informace je poměrně vysoce alarmující) nedokáže disponovat vyrovnaným měsíčním kreditním obratem. V dané situaci nelze uplatnit ani argument žalobkyně, že žalovaný byl z počátku úvěruschopný, když po určitou dobu splácel řádně a včas. Toto nebylo způsobem jeho dobrou finanční kondicí, nýbrž dluhovou spirálou a bylo jen otázkou času, kdy mu úvěrující subjekty přestanou i nadále poskytovat finanční prostředky a žalovaný již nebude sto hradit své závazky řádně a včas. Ostatně i údaje poskytnuté žalovaným mezi prvním a druhým úvěrem jsou vnitřně rozporné, když sdělil, že v době, kdy bydlel u rodičů byl celkový příjem domácnosti 50 000 Kč a následně kdy bydlel v pronajatém domě / bytě (stále jako svobodný) činil celkový příjem domácnosti 65 000 Kč, aniž by byl tento rozpor jakkoli žalobkyní blíže zkoumán. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Soud je povinen k této neplatnosti přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 19. 11. 2021 i ze dne 3. 1. 2022 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.
10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle pravidel bezdůvodného obohacení, podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 63 000 Kč (43 000 Kč a 20 000 Kč). Žalovaný dosud vrátil částku 38 721,17 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 24 278,83 Kč. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
11. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 24 278,83 Kč bez příslušenství, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 25 395,02 Kč a dále nekapitalizované příslušenství (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.