Výrok
I. Řízení se, co do částky 13 612 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 13 612 Kč od 28. 7. 2024 do zaplacení, zastavuje.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 638 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 5 638 Kč od 31. 12. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
III. Žaloba v části, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 12 801 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 18 439 Kč od 28. 7. 2024 do 31. 12. 2024 a z částky 12 801 Kč od 31. 12. 2024 do zaplacení, se zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 32 051 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozsudku, když žalovaná měla žalobkyni dlužit tuto částku na základě smlouvy o úvěru č. [číslo] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], a žalovanou dne 3. 4. 2024, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované úvěr ve výši 25 000 Kč, který se žalovaná zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně nejpozději do 27. 7. 2024. Smlouva byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku prostřednictvím jedinečného osobního uživatelského účtu na webových stránkách společnosti [právnická osoba], kdy žalovaná doručila společnosti prostřednictvím webového rozhraní žádost o zaslání nabídky k uzavření smlouvy o úvěru, právní předchůdkyně žalobkyně následně prověřila totožnost dlužníka a následně prověřila i jeho úvěruschopnost. Žalovaná však porušila svoje povinnosti dané předmětnou smlouvou a dostala se do prodlení s úhradou dluhu, když své dluhy nesplácela řádně a včas. Společnost [právnická osoba] postoupila předmětnou pohledávku dne 6. 12. 2023 na základě smlouvy o postoupení pohledávek na žalobkyni. Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Žalovaná podala proti elektronickému platebnímu rozkazu včasný odpor. Nárok neuznává, snažila se jej řešit smírnou cestou před podáním žaloby, avšak žalobkyně na tyto návrhy nikterak nereagovala, proto se žalovaná obrátila na finanční arbitra. Žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně uzavřela mimo jiné i předmětnou úvěrovou smlouvu. Nárok žalobkyně však neuznává, považuje jej v rozporu s dobrými mravy zejména z důvodu nesplnění povinnosti věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost žalované splácet. Dalším důvodem je příliš vysoké RPSN (517,8 %). Žalovaná uzavřela s původním věřitelem celkem 6 úvěrových smluv, na základě kterých jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla celkem částku 81 000 Kč a žalovaná tuto částku přeplatila (87 390 Kč), přičemž na smlouvu č. [číslo] žalovaná uhradila celkem částku 19 362 Kč.
3. Podáním doručeným soudu dne 20. 6. 2025 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 13 612 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 13 612 Kč od 28. 7. 2024 do zaplacení, neboť žalovaná před podáním žaloby dne 30. 7. 2024 uhradila částku 500 Kč, dne 5. 8. 2024 částku 10 000 Kč, dne 23. 9. 2024 částku 2 112 Kč a dne 11. 10. 2024 částku 1 000 Kč. S ohledem na toto částečné zpětvzetí žaloby proto soud výrokem I. rozsudku řízení v části týkající se zaplacení částky 13 612 Kč s příslušenstvím zastavil v souladu s § 96 odst. 1, 3 o. s. ř., když souhlasu žalované s tímto částečným zpětvzetím nebylo zapotřebí, neboť k částečnému zpětvzetí došlo ještě dříve, než bylo zahájeno jednání ve věci.
4. Oba účastníci souhlasili s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání. Žalobkyně tento souhlasil vyslovila již v podané žalobě a žalovaná v podání ze dne 24. 10. 2025.
5. Z předložených listinných důkazů, a to z listiny označené jako smlouva o úvěru č. [číslo] ze dne 3. 4. 2024, dodatek č. 1 ke smlouvě o úvěru č. [číslo] ze dne 5. 4. 2024, dodatek č. 2 ke smlouvě o úvěru č. [číslo] ze dne 24. 5. 2024, výpis z účtu, smlouva o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2023, předžalobní výzva ze dne 27. 7. 2024, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 18. 12. 2024 a výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne 18. 12. 2024 včetně podacího lístku a přehled plateb ze smlouvy o úvěru. Soud učinil skutkový závěr, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnosti [právnická osoba], se žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru ve znění dvou dodatků na jejímž podkladě žalované poskytl částku 25 000 Kč, které se zavázala splatit do 23. 6. 2024 včetně příslušenství (úrok ve výši 103,21 % a RPSN 517,80 %). Společnost [právnická osoba] postoupila předmětnou pohledávku dne 6. 12. 2023 na základě smlouvy o postoupení pohledávek na žalobkyni. Původní věřitel vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 27. 7. 2024 a následně dopisem ze dne 18. 12. 2024 oznámil postoupení pohledávky. Téhož dne byla žalované odeslána i předžalobní výzva. Žalovaná za celou dobu trvání smlouvy čerpala částku 25 000 Kč ve dvou platbách (dne 3. 4. 2024 ve výši 22 000 Kč a dne 5. 4. 2024 ve výši 3 000 Kč) a uhradila celkem částku 19 362 Kč v pěti dílčích platbách (dne 24. 5. 2024 ve výši 5 750 Kč, dne 30. 7. 2024 ve výši 500 Kč, dne 5. 8. 2024 ve výši 10 000 Kč, dne 23. 9. 2024 ve výši 2 112 Kč a dne 11. 10. 2024 ve výši 1 000 Kč).
6. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalované, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).
9. V daném konkrétním případě pak právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy žádným způsobem nezkoumal schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, nezkoumal její příjmy ani výdaje, toliko nahlédl do registrů, přičemž výsledky „pátrání“ nebyly soudu ani předloženy. Z tohoto důvodu má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud u předmětných smluv dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smluv a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětných spotřebitelských smluv. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 3. 4. 2024 č. [číslo] ve znění obou dodatků neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.
10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle pravidel bezdůvodného obohacení, podle kterých může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle neplatné smlouvy č. [číslo] žalované peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaná dosud vrátila částku 19 362 Kč, a proto je povinna žalobkyni zaplatit na základě neplatné smlouvy č. [číslo] částku 5 638 Kč. Ostatní žalovanou tvrzené smlouvy nebyly předmětem tohoto řízení, a proto soud k těmto nikterak nepřihlížel. Žalovaná byla vyzvána k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 18. 12. 2024, který jí byl doručován téhož dne prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalované nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019-109), tj. 23. 12. 2024 a třídenní lhůta k vrácení poskytnutého úvěru uplynula 30. 12. 2024. Žalovaná se proto dostala do prodlení s vrácením částky 5 638 Kč dne 31. 12. 2024 a dle § 1970 o. z. je povinna zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v žalobou požadované výši 12,75 % ročně od 31. 12. 2024 do zaplacení. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok II.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok III.).
11. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 5 638 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, resp. zastavena, činí 26 413 Kč s příslušenstvím (viz výrok I. a III.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měla žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.