Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 012,59 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 15 797,57 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 33 489,27 Kč od 12. 10. 2023 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 34 810,16 Kč (sestávající z jistiny 34 082,66 Kč a smluvní pokuty 727,50 Kč) spolu s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku, představující dluh žalovaného ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. [číslo], uzavřené dne 7. 8. 2021 mezi žalobkyní a žalovaným, jejímž předmětem bylo poskytnutí revolvingového úvěru ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal vyčerpanou částku splácet formou pravidelných měsíčních splátek ve výši dle sazebníku. K prvnímu čerpání došlo dne 7. 8. 2021 prostřednictvím úvěrové karty, která umožňuje žalovanému opakované čerpání peněžních prostředků až do výše poskytnutého rámce s tím, že splácením zůstatku se úvěrový rámec obnovuje. Žalovaný celkem čerpal finanční prostředky ve výši 100 634,92 Kč. Vzhledem k tomu, že se opakovaně dostával do prodlení s úhradou měsíčních splátek, využila žalobkyně svého oprávnění a dopisem ze dne 21. 9. 2023 zesplatnila všechny závazky žalovaného a vyzvala žalovaného k úhradě do 20 dnů od vystavení dopisu. Žalobkyně požaduje úrok z prodlení z dlužné částky až ode dne 12. 10. 2023. Žalovaný celkem uhradil částku 81 622,33 Kč. Na výzvu soudu pak žalobkyně doplnila, že splnila svou zákonnou povinnost ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací získaných jednak od žalovaného, které získala při zpracovávání žádosti žalovaného o poskytnutí úvěrového produktu, v rámci něhož byl žalovaný dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a jednak, které si sama zjistila a ověřila ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli. S ohledem na informace, které žalobkyně sama zjistila a které žalovaný uvedl při žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, zejména výši jeho příjmu, dospěla k názoru, že schopnost žalovaného splácet tento úvěr je dostatečná.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 29. 11. 2024 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 20. 12. 2024 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyjádřila konkludentně na výzvu ze dne 8. 11. 2024.
4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru č. [číslo] ze dne 7. 8. 2021, úvěrové podmínky, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, sazebník, výpis z úvěrového účtu za období 03/2023 až 08/2023, upomínky ze dne 20. 4. 2023, 20. 5. 2023, 20. 6. 2023, 20. 7. 2023, zesplatnění pohledávky ze dne 21. 9. 2023 včetně doručenek a předžalobní upomínka ze dne 26. 3. 2024 včetně potvrzení o odeslání. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 7. 8. 2021 smlouvu nazvanou jako úvěrová smlouva, podle které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši úvěrového rámce 30 000 Kč s úrokovou sazbou 23,88 % ročně spolu s užíváním kreditní karty. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet v pravidelných měsíčních splátkách, přičemž délka bezúročného období činila 45 dnů. V úvěrové smlouvě žalovaný uvedl, že má příjem 22 000 Kč, jeho domácnost celkem 57 000 Kč a jeho výdaje představují náklady na bydlení 10 000 Kč (bydlí v nájmu) a 4 000 Kč splátky ostatních úvěrů. Z částečných výpisů toliko za období od 03/2023 do 08/2023 vyplývá, že čerpal 29 903,96 Kč a zaplatil 5 011,20 Kč. Přičemž žalobkyně uvedla, že žalovaný po celou dobu trvání smlouvy čerpal celkem částku 100 634,92 Kč a uhradil 81 622,33 Kč. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzýván upomínkami ze dne 20. 4. 2023, 20. 5. 2023, 20. 6. 2023, 20. 7. 2023 a následně dopisem ze dne 21. 9. 2023, odeslaným dne 25. 9. 2023, došlo k zesplatnění všech závazků žalovaného. Žalovaný byl vyzván před podáním žaloby dopisem ze dne 26. 3. 2024 k úhradě dlužné částky do 7 dnů ode dne odeslání upomínky. Datum odeslání upomínky na potvrzení je nečitelné.
5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 100 634,92 Kč ve formě úvěru, resp. úvěrový rámec do výše 30 000 Kč, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).
9. V daném konkrétním případě pak žalobkyně netvrdila žádné konkrétní příjmy ani výdaje žalovaného. Z listinných důkazů bylo soudem zjištěno, že v žádosti o úvěr bylo uvedeno, že žalovaný dosahuje čistého měsíčního příjmu ve výši 22 000 Kč, celkový příjem jeho domácnosti 57 000 Kč, výdaje na bydlení 10 000 Kč a výdaje na další splátky úvěrů 4 000 Kč. S ohledem na výše uvedené je tvrzení žalobkyně o zkoumání schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nedostatečné. Ze strany žalobkyně nebyly nikterak prověřovány příjmy ani výdaje žalovaného. Z žádosti není také zřejmé, jakým způsobem se dospělo při vyplňování formuláře k „příjmům domácnosti“, když z formuláře vyplývá, že žalovaný je svobodný, nemá vyživovací povinnost a žije v nájmu. Toto všechno nasvědčuje toliko skutečnosti, že žalobkyně se kromě vyplnění formuláře nikterak nenamáhala splnit zákonnou povinnost. Z těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 87 zákona č. č. 257/2016 Sb., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 7. 8. 2021 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.
10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo tvrzeno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy ze dne 7. 8. 2021 žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 634,92 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 81 622,33 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 19 012,59 Kč. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
11. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 19 012,59 Kč, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 15 797,57 Kč a dále 6 909 Kč představující kapitalizované příslušenství ke dni vyhlášení rozhodnutí v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.