Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 489,53 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 4 281,47 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 771 Kč od 27. 8. 2023 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 225,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 13 771 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 9 500 Kč a poplatků včetně úroků ve výši 4 271 Kč) s odůvodněním, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] dne 27. 7. 2023 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 9 500 Kč, které žalovaná obdržela bezhotovostním převodem na svůj bankovní účet v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutou částku spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 989,90 Kč a úroku ve výši 281,10 Kč do 26. 8. 2023. Smlouva přitom měla být uzavřena elektronicky prostřednictvím internetových stránek právního předchůdce žalobkyně [internetová adresa], kde se žalovaná zaregistrovala zadáním osobních údajů, telefonního čísla, emailové adresy a požádala původního věřitele o poskytnutí úvěru. Po prověření schopnosti žalované úvěr splácet, jí byl zaslán konkrétní návrh úvěrové smlouvy. Žalovaná tuto smlouvu odsouhlasila verifikačním kódem ve formě SMS, který nahrazuje fyzický podpis smlouvy. Původní věřitel lustroval žalovanou ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI) za účelem posouzení úvěruschopnosti, bonity a důvěryhodnosti žalované. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak žádosti o úvěr vyhověno. Žalovaná však své smluvní povinnosti neplnila řádně a včas, když na svůj dluh řádně nehradila, dle sdělení právního předchůdce žalobkyně žalovaná neuhradila ničeho. Následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 11. 2024, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní, došlo k převedení pohledávky na žalobkyni. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení neuhrazené jistiny (9 500 Kč) spolu s neuhrazeným poplatkem (3 989,90 Kč), kapitalizovaným úrokem (281,10 Kč) a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 771 Kč od 27. 8. 2023 (dnem následujícím po splatnosti pohledávky). Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 6. 3. 2025 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne 14. 3. 2025 do vlastních rukou, přičemž žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o úvěru ve znění dodatku ze dne 11. 10. 2023, potvrzení o provedení transakce, potvrzením o platbě, dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 11. 2024, oznámením o postoupení pohledávky včetně předžalobní výzvy ze dne 17. 11. 2024 spolu s podacím archem ze dne 17. 11. 2024. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalovaná dne 27. 7. 2023 uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně se společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru č. [číslo], na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované bezhotovostním převodem na účet peněžní prostředky ve výši 9 500 Kč a žalovaná se zavázala vrátit částku 13 771 Kč do 30 dnů, tj. do 26. 8. 2023, aniž by právní předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy. Žalovaná uhradila nejméně částku 10,47 Kč, jak vyplývá z potvrzení o platbě a uzavřeného dodatku ke smlouvě, kdy byla nově stanovena splatnost na 21. 10. 2023. Jelikož žalovaná neplnila své smluvní povinnosti řádně a včas, dostala se do prodlení, čímž jí vznikla povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny, a to za každý den prodlení včetně poplatků za upomínky. Posléze právní předchůdce žalobkyně a žalobkyně dne 17. 11. 2024 oznámili žalované, že došlo k postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni za žalovanou v celkové výši 36 875,58 Kč včetně nákladů právního zastoupení a vyzvali ji k úhradě dlužné částky do 3 dnů od obdržení dopisu na příslušný účet, který byl odeslán dne 17. 11. 2024. Žalobkyně po žalované v řízení požadovala úhradu dlužné jistiny ve výši 9 500 Kč, poplatku 3 989,90 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 281,10 Kč a zákonné úroky z prodlení z dlužné částky 13 771 Kč od 27. 8. 2023 do zaplacení.
5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 9 500 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalované, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).
9. V daném konkrétním pak žalobkyně tvrdila, že lustrovala žalovanou ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI) za účelem posouzení úvěruschopnosti, kdy na základě těchto skutečností nedošla k závěru, že by zde byly pochyby ohledně platební schopností žalované. Žalobkyně netvrdila, že by zkoumala konkrétní příjmy a výdaje žalované a k těmto skutečnostem nenavrhla žádných dalších důkazů, čímž neprokázala, že by úvěruschopnost žalované jakýmkoli způsobem zkoumala. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 27. 7. 2023 ve znění dodatku neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.
10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 27. 7. 2023 žalované peněžní prostředky ve výši 9 500 Kč. Žalovaná dosud uhradila částku nejméně 10,47 Kč, jak vyplynulo z provedeného dokazování, přičemž žalobkyně tvrdila, že neuhradila ničeho, a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 9 489,53 Kč. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaná se nemohla dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
11. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalované k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 soud kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku a dospěl k závěru, že v projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem co do jistiny 9 489,59 Kč, což představuje 55 % z celkového předmětu řízení, zatímco částka jistiny včetně příslušenství, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí po kapitalizaci příslušenství celkem 4 281,47 Kč, což představuje 45 % z celkového předmětu řízení. Na základě zásady úspěchu ve věci soud zjistil, že větší úspěch ve věci měla žalobkyně, které tak náleží právo na úhradu části nákladů řízení ve výši 10 %.
13. S ohledem na výše uvedené soud přiznal procesně úspěšnější žalobkyni náhradu nákladů řízení, kdy sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025 částku 300 Kč (za tři úkony právní služby učiněné právním zástupcem žalobkyně do podání žaloby – za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby a sepis předžalobní výzvy). Za tyto tři úkony jí náleží odměna ve výši 900 Kč. Dále jí byla přiznána náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (3 x 100 Kč) a 21% DPH (počítáno ze základu 1 200 Kč) ve výši 252 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč by činily 2 252 Kč při plném procesním úspěchu. Jelikož měla žalobkyně úspěch ve výši toliko 10 %, náleží jí právo na úhradu nákladů řízení ve výši 225,20 Kč.