Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 39 943,89 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni kapitalizovaný úrok ve výši 4 369,95 Kč, úrok ve výši 15 % ročně z částky 39 943,89 Kč od 1. 9. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 39 943,89 Kč od 1. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 39 943,89 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] pod obchodní značkou [název] dne 14. 12. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému úvěrový rámec ve výši 50 000 Kč, který čerpal prostřednictvím kreditní karty. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr a sjednané úroky s úrokovou sazbou 26,28 % ročně formou pravidelných splátek ve výši min. 5 % z dlužné částky, nejméně po 500 Kč, vždy k 17. dni v měsíci. Celkem načerpal částku 48 408 Kč. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 4 606 Kč. Úvěruschopnost žalovaného zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalovaného. Ze smluvních podmínek plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného půjčku splácet, které žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovaným [právnická osoba] a ta následně žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 1. 11. 2023 a 23. 10. 2024, což bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 25. 11. 2024. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 15. 12. 2025 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 15. 1. 2026 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vhozením do domovní schránky, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o revolvingovém úvěru ze dne 14. 12. 2022, základními informacemi o úvěru a jeho splácení, všeobecnými obchodními podmínkami [právnická osoba], produktovými podmínkami, ceníkem pro soukromou klientelu, sazebníkem, úvěrovou historií, odstoupením od smlouvy ze dne 26. 7. 2023, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 10. 2024 včetně seznamu pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 25. 11. 2024 vč. podacího lístku ze dne 25. 11. 2024 a předžalobní výzvou ze dne 25. 3. 2025 vč. podacího lístku ze dne 26. 3. 2025. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 14. 12. 2022 smlouvu o revolvingovém úvěru, dle které požádal žalovaný právního předchůdce žalobkyně o úvěrový rámec ve výši 50 000 Kč s úrokovou sazbou 26,28 % ročně, kde současně uvedl jeho měsíční příjem ve výši 40 000 Kč, celkové příjmy domácnosti ve výši 58 000 Kč a celkové náklady domácnosti ve výši 12 000 Kč. Úvěr se zavázal splácet pravidelnými splátkami ve výši minimálně 5 % z dlužné částky, nejméně však 500 Kč, splatnými vždy k 17. dni v měsíci. Žalovaný po dobu trvání smlouvy čerpal částku ve výši 48 408 Kč a uhradil toliko 4 606 Kč. Dne 31. 8. 2023 došlo k odstoupení od smlouvy a zesplatnění úvěru z důvodu prodlení žalovaného. Dopisem ze dne 25. 11. 2024, odeslaným téhož dne, bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky žalobkyní a současně byl vyzván k úhradě dluhu. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 25. 3. 2025 a odeslána 26. 3. 2025.
5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 48 818 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).
8. V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce vycházel z informací podložených od žalovaného, přičemž tyto nebyly nikterak blíže specifikovány a ověřovány. Z tohoto důvodu má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 14. 12. 2022 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.
9. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 14. 12. 2022 žalovanému peněžní prostředky ve výši 48 408 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 4 606 Kč, a proto by byl žalovaný povinen zaplatit částku 43 802 Kč, avšak žalobkyně se domáhá dlužné částky na jistině pouze ve výši 39 943,89 Kč. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
10. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
11. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 soud kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku a dospěl k závěru, že v projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem co do jistiny 39 943,89 Kč, což představuje 53 % z celkového předmětu řízení, zatímco částka příslušenství, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí po kapitalizaci příslušenství celkem 35 591,85 Kč, což představuje 47 % z celkového předmětu řízení. Na základě zásady úspěchu ve věci soud zjistil, že žalobkyně měla nepatrně vyšší úspěch, a proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.