Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 17 591 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 18 755,70 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 51 164,70 Kč od 27. 12. 2024 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 512 Kč na účet číslo 3703-223781/0710, VS: 1111028825, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 51 164,70 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 17 591 Kč a smluvního úroku ve výši 33 573,70 Kč) s odůvodněním, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba]. dne 16. 1. 2024 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, které žalovaná obdržela bezhotovostním převodem na svůj bankovní účet v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutou částku spolu se smluvním úrokem ve výši 71,04 % ročně v pravidelných 48měsíčních splátkách, s tím, že poslední splátka měla být splatná dne 22. 1. 2028. Smlouva přitom měla být uzavřena elektronicky prostřednictvím internetových stránek právního předchůdce žalobkyně [internetová adresa], kde se žalovaná zaregistrovala zadáním osobních údajů, telefonního čísla, emailové adresy a požádala původního věřitele o poskytnutí úvěru. Po prověření schopnosti žalované úvěr splácet, jí byl zaslán konkrétní návrh úvěrové smlouvy. Žalovaná tuto smlouvu odsouhlasila verifikační platbou ve výši 1 Kč a kódem ve formě SMS, který nahrazuje fyzický podpis smlouvy. Původní věřitel lustroval žalovanou ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI) za účelem posouzení úvěruschopnosti, bonity a důvěryhodnosti žalované, na základě čeho zjistil, že žalovaná má příjem ve výši 35 000 Kč měsíčně a výdaje ve výši 10 075 Kč měsíčně. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak žádosti o úvěr vyhověno. Žalovaná však své smluvní povinnosti neplnila řádně a včas, když na svůj dluh řádně nehradila, dle sdělení právního předchůdce žalobkyně žalovaná uhradila toliko částku ve výši 32 409 Kč. Žalovaná však nehradila řádně a včas proto došlo k zesplatnění úvěru dne 26. 12. 2024. Následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 2. 2025, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní, došlo k převedení pohledávky na žalobkyni. Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 15. 12. 2025 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne 2. 1. 2026 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o úvěru ze dne 17. 1. 2024, předsmluvním formulářem, oznámením o schválení úvěru, dokladem o vyplacení úvěru ze dne 17. 1. 2024, potvrzením o příchozí úhradě za období 12/2023 – 1/2024, výpisem z NRKI a z registru SOLUS, potvrzením ze dne 17. 1. 2024, výplatní páskou za prosince 2023, potvrzením o provedené platbě ze dne 16. 1. 2024, hodnocením klienta, oznámením ze dne 26. 12. 2024, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 2. 2025, oznámením o postoupení pohledávky včetně předžalobní výzvy ze dne 29. 9. 2025 spolu s potvrzením o doručení zásilky ze dne 1. 10. 2025. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalovaná dne 17. 1. 2024 uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně se společností [právnická osoba]. smlouvu o úvěru č. [číslo], na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované bezhotovostním převodem na účet peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit částku 151 680 Kč v pravidelných 48měsíčních splátkách po 3 601 Kč se splatností 22. dne v měsíci a spolu s úrokovou sazbou ve výši 71,04 % ročně., právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost žalované, kdy zjistil, že žalovaná má příjem ve výši 26 000 Kč měsíčně dle příchozích plateb na účet a tvrzené výdaje ve 10 075 Kč a že žalovaná by měla mít další 5 půjček (úvěrů) u jiných finančních institucí. Jelikož žalovaná neplnila své smluvní povinnosti řádně a včas, uhradila toliko 32 409 Kč, dostala se do prodlení a proto právní předchůdce žalobkyně využil oprávnění ze smlouvy a úvěr zesplatnil dne 26. 12. 2024. Posléze právní předchůdce žalobkyně a žalobkyně dne 29. 9. 2025 oznámili žalované, že došlo k postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni za žalovanou v celkové výši 89 116,80 Kč včetně příslušenství a vyzvali ji k úhradě dlužné částky do 3 dnů od obdržení dopisu na příslušný účet, který byl odeslán dne 1. 10. 2025. Žalobkyně po žalované v řízení požadovala úhradu dlužné jistiny ve výši 17 591 Kč a smluvního úroku ve výši 33 573,70 Kč a zákonné úroky z prodlení z dlužné částky 51 164,70 Kč od 27. 12. 2024 do zaplacení.
5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalované, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).
8. V daném konkrétním pak žalobkyně tvrdila, že lustrovala žalovanou ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI) za účelem posouzení úvěruschopnosti a dále zjistila, že žalovaná má pravidelný měsíční čistý příjem ve výši 35 000 Kč (což je v rozporu s předloženými důkazy ze kterých vyplývá příjem toliko ve výši 26 000 Kč) a výdaje 10 075 Kč, které nebyly blíže nikterak zkoumány a odpovídají typově ostatním případům právního předchůdce žalobkyně, čímž neprokázala, že by úvěruschopnost žalované jakýmkoli způsobem zkoumala. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 17. 1. 2024 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.
9. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 17. 1. 2024 žalované peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaná dosud uhradila částku 32 409 Kč, a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 17 591 Kč. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaná se nemohla dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
10. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalované k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
11. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 17 591 Kč, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 18 755,70 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měla žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
12. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 51 164,70 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 2 047 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. 5 % ze žalované částky, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 512 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).