11 C 296/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částek 30 808 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 24 135 Kč od 16. 8. 2024 do zaplacení skládající se z poskytnuté jistiny ve výši 19 000 Kč, poplatku za poskytnutí ve výši 5 135 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 18. 6. 2024 smlouvu o zápůjčce ve znění dodatku ze dne 22. 6. 2024, na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 19 000 Kč, které mu byly zaslány na účet. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 5 135 Kč, a to společně s jistinou nejpozději do dne 15. 8. 2024. Žalovaný však své smluvní závazky nesplnil řádně a včas, když ke dni podání žaloby na svůj dluh uhradil toliko 338 Kč. Smlouva přitom byla mezi stranami uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku přes webovou stránku žalobkyně [internetová adresa], na které si žalovaný nejprve přečetl nabídku na uzavření smlouvy, nastavil si dle vlastní volby dostupné parametry – splatnost a výši zápůjčky, poté vyplnil formulář – Žádost o poskytnutí zápůjčky, kde zadal své osobní údaje, včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto žalovaný učinil návrh na uzavření konkrétní smlouvy o zápůjčce vůči žalobkyni s tím, že zároveň zaškrtl řádek s tímto textem: „Potvrzuji, že jsem se seznámil se zněním Smlouvy o zápůjčce a zněním Všeobecných obchodních podmínek, které jsou její součástí, těmto dokumentům jsem porozuměl a souhlasím s jejich zněním“, čímž žalovaný zároveň odsouhlasil znění Obchodních podmínek žalobkyně. Smlouva o zápůjčce je klientem podepsána elektronicky, a to PINem, který žalobkyně zasílá na klientem uvedené telefonní číslo. Žalobkyně má za to, že tento PIN je tzv. prostým elektronickým podpisem, který splňuje požadavky § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. V důsledku prodlení žalovaného vznikla povinnost uhradit vedle poskytnuté zápůjčky též úroky z prodlení v zákonné výši a účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením (písemné výzvy) v celkové výši 2 500 Kč, které vyplývají z čl. 2.3 smlouvy (písemné výzvy zaslány dne: 22. 8. 2024, 29. 8. 2024, 5. 9. 2024, 14. 9. 2024, 29. 9. 2024) a dále smluvní pokutu ve výši 6 673 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.

2. Žalobkyně byla vyzvána, aby doplnila svá tvrzení obsažená v žalobě v tom směru, zda a jakým způsobem před nebo při uzavírání předmětné smlouvy posoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr a označila k tomu důkazy. Na tuto výzvu však žalobkyně reagovala, že k prověření úvěruschopnosti žalovaného nebude doplňovat žádná skutková tvrzení.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud ve věci usnesením ze dne 5. 12. 2025 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 22. 12. 2025 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vhozením do domovní schránky, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.

5. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní. Z těchto listin dospěl ke skutkovému závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 18. 6. 2024 ve znění dodatku ze dne 22. 6. 2024 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřena dohoda, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 19 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit společně se sjednaným poplatkem za poskytnutí ve výši 5 135 Kč na účet žalobkyně nejpozději do 15. 8. 2024. Nedílnou součástí této smlouvy byly podle dohody stran i Všeobecné obchodní podmínky společnosti [Jméno žalobkyně]., přitom podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že se s těmito podmínkami seznámil, že s nimi souhlasí a zavazuje se je dodržovat. Dále se strany dohodly, že žalovaný je povinen žalobkyni nahradit účelně vynaložené náklady, které jí vznikly v souvislosti s prodlením (upomínáním) žalovaného (tj. 500 Kč za písemnou upomínku při maximálním počtu výzev 5, 100 Kč za emailovou upomínku při maximálním počtu výzev 5; 50 Kč za telefonickou upomínku při maximálním počtu výzev 7; 30 Kč za SMS upomínku při maximálním počtu výzev 7; 450 Kč za přípravu dohody o splátkovém kalendáři; 500 Kč za předání spisu žalovaného internímu oddělení vymáhání pohledávek a 750 Kč za předání spisu žalovaného inkasní agentuře) a smluvní pokutu ve výši 0,1 % dlužné částky za každý den prodlení. Částku 19 000 Kč pak žalobkyně dne 18. 6. 2024 (16 000 Kč) a 22. 6. 2024 (3 000 Kč) také převedla na uvedený bankovní účet žalovaného. Smlouva byla opatřena podpisem jednatelů žalobkyně a ze strany žalovaného elektronicky PIN kódem. Ve dnech 22. 8. 2024, 29. 8. 2024, 5. 9. 2024, 14. 9. 2024, 29. 9. 2024 byly vyhotoveny upomínky ohledně úhrady dlužné částky. Předžalobní upomínka s výzvou plnění do tří dnů byla vyhotovena 22. 5. 2025 a odeslána 23. 5. 2025 žalovanému, ve které byl žalovaný vyzván k zaplacení souhrnné částky ve výši 34 048 Kč. Žalovaný před podáním žaloby uhradil toliko 338 Kč.

6. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

9. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 19 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale žalobkyně si měla rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Žalobkyně byla povinna postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).

10. V daném konkrétním případě pak žalobkyně ani na výzvu soudu netvrdila, ani neprokázala, zda a jakým způsobem před nebo při uzavírání předmětné smlouvy posoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet poskytnutý úvěr. Z tohoto důvodu má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z. je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 18. 6. 2024 ve znění dodatku ze dne 22. 6. 2024 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.

11. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy ze dne 18. 6. 2024 ve znění dodatku ze dne 22. 6. 2024 žalovanému peněžní prostředky ve výši 19 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 338 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 18 662 Kč. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).

12. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.

13. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 18 662 Kč, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 20 160 Kč včetně kapitalizovaného příslušenství (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

14. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 30 808 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu, a zaplatila soudní poplatek ve výši 1 233 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. 5 % ze žalované částky, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 308 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).