11 C 304/2024

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 32 184,96 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku II. rozsudku s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba]., dne 15. 6. 2022 smlouvu o půjčce č. [číslo], na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000Kč. Za poskytnuté prostředky se žalovaný zavázal platit úrok ve výši 12,90 % ročně a poplatky dle ceníku. Úvěr měl žalovaný hradit formou 60 pravidelných měsíčních splátek ve výši 909 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci. Žalovaný své povinnosti nehradil řádně a včas ani přes upomínky, proto právní předchůdce žalobkyně využil oprávnění ze smlouvy a prohlásil úvěr ke dni 14. 3. 2024 za splatný. Při schvalování úvěru vycházel původní věřitel z údajů poskytnutých žalovaným a kontrolou v databázích a registrech. Žalovaný na předmětnou smlouvu do podání žaloby uhradil toliko 11 524,88 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovaným společnosti [právnická osoba] na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 22. 5. 2024 a následně 7. 6. 2024 došlo k postoupení na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci usnesením ze dne 3. 1. 2025 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 24. 1. 2025 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vhozením do domovní schránky, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.

4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to návrhem na uzavření smlouvy ze dne 15. 6. 2022, rámcovou smlouvou o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb ze dne 14. 5. 2019, akceptací návrhu na uzavření smlouvy o půjčce ze dne 15. 6. 2022, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, sazebníkem, produktovými a všeobecnými obchodními podmínkami, výpisem z interního systému právního předchůdce žalobkyně, výpisem z úvěrového účtu, protokolem o ověření úvěruschopnosti, rámcovou smlouvou o postupování pohledávek ze dne 13. 12. 2023, výpisem z účtu žalovaného, prohlášením o okamžité splatnosti ze dne 14. 3. 2024 včetně dokladu o odeslání, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 17. 6. 2024, výzvou ze dne 15. 7. 2024, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 15. 7. 2024 a ze dne 18. 6. 2024 včetně dokladu o odeslání. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 15. 6. 2022 smlouvu o úvěru, podle které [právnická osoba] [právnická osoba]. poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč bezhotovostně prostřednictvím úvěrového účtu a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o úrok ve výši 12,90 % ročně spolu s poplatky v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 909 Kč vždy k 15. dni v měsíci počínaje 15. 7. 2022. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy, kdy žalovaný uvedl do žádosti příjmy 60 000 Kč, ale právní předchůdce započítal toliko příjem 35 437 Kč. Výdaje získané žalovaným navýšili na částku 24 390 Kč sestávající ze splátek půjček 4 890 Kč, výdajů na bydlení, hypotéku a další úvěry 4 500 Kč, na živobytí 10 000 Kč a ostatních výdajů 5 000 Kč. Z účtu žalovaného za období od června do listopadu 2022 bylo zjištěno, že žalovaný bez ohledu na kreditní obrat (5 000 až 200 000 Kč) hospodaří s konečným zůstatkem ve výši cca 25 Kč. Kreditní obrat vyšší než 5 000 Kč je tvořen čerpáním půjček. V průběhu trvání smlouvy žalovaný uhradil celkem částku 11 524,88 Kč. Před zesplatněním byl žalovaný nesčetněkrát upomínán k úhradě, když nehradil své závazky vůči právnímu předchůdci žalobkyně řádně a včas. Ke dni 14. 3. 2024 došlo k zesplatnění celého úvěru a následně 22. 5. 2024 a 7. 6. 2024 k postoupení na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 15. 7. 2024 s tím, že žalovaný je povinen svůj dluh uhradit nejpozději do 7 dnů ode dne odeslání výzvy.

5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).

9. V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce vycházel z částečně podložených informací od žalovaného a dále z jeho výpisů z účtu, když žalovaný měl zřízen účet u právního předchůdce žalobkyně. Soudu byl předložen výpis z účtu žalovaného za období od června do listopadu 2022 a s údaji tvrzenými a ověřovanými právním předchůdcem žalobkyně (není soudu známo, jakým způsobem), byl tento výpis zcela v rozporu, když pravidelný měsíční příjem žalovaného byl ve výši maximálně 7 000 Kč a nikoli tvrzených 60 000 Kč, resp. deklarovaných 35 437 Kč a pokud žalovaný dosáhl v měsíci vyššího příjmu, tento byl tvořen převážně čerpáním půjček. Výdaje žalovaného dosahovaly měsíčně vždy do výše příjmů, tzv. 5 000 až 200 000 Kč a není tedy pravdou, že by měl žalovaný výdaje i po zvýšení právním předchůdcem žalobkyně maximálně 24 390 Kč měsíčně, když toto je zcela v rozporu s údaji zjištěnými z běžného účtu žalovaného. Z těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 15. 6. 2022 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.

10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle zásad bezdůvodného obohacení, podle kterých může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 15. 6. 2022 žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 11 524,88 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 28 475,12 Kč. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).

11. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.

12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem 68,5 % předmětu řízení), zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta včetně příslušenství, činí 31,5 % předmětu řízení (viz výrok II.). Na základě zásady úspěchu ve věci soud zjistil, že větší úspěch ve věci měla žalobkyně, které tak náleží právo na úhradu části nákladů řízení ve výši 37 %.

13. S ohledem na výše uvedené soud přiznal procesně úspěšnější žalobkyni náhradu nákladů řízení, kdy sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 500 Kč (za tři úkony právní služby učiněné právní zástupkyní žalobkyně do podání žaloby – za přípravu a převzetí zastoupení, sepis předžalobní výzvy a sepis žaloby). Za tyto tři úkony jí náleží odměna ve výši 1 500 Kč. Dále jí byla přiznána náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (3 x 100 Kč) a 21% DPH (počítáno ze základu 1 800 Kč) ve výši 378 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 288 Kč by činily 3 466 Kč při plném procesním úspěchu. Jelikož měla žalobkyně úspěch ve výši toliko 37 %, náleží jí právo na úhradu nákladů řízení ve výši 1 282,50 Kč.