Výrok
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 17 186,19 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 798,99 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 760,97 Kč, úrok ve výši 15 % ročně z částky 6 339,13 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 624,41 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 17 186,19 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 6 339,13 Kč a poplatků ve výši 10 847,06 Kč) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba]., dne 11. 9. 2021 smlouvu o úvěru č. [číslo], na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně sjednaného úroku v pevné výši 1 925 Kč, odměny za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 1 859 Kč a odměny za splátky v hotovosti v místě svého bydliště ve výši 3 600 Kč. Celkovou částku 37 184 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 14 pravidelných měsíčních splátkách po 2 656 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 11. 11. 2022. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 26 200 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 23. 5. 2022. Úvěruschopnost žalovaného zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalovaného a zapsány do zákaznické karty žalovaného. V žádosti žalovaný uvedl, že má měsíční příjem ve výši 37 582 Kč a výdaje ve výši 4 860 Kč. Z čestného prohlášení žalovaného plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného půjčku splácet, které žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovaným žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 2. 8. 2023 s účinností ke dni 7. 8. 2023, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 12. 2. 2025 vyzval žalobkyni a usnesením ze dne 7. 3. 2025 vyzval žalovaného, aby se vyjádřili, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byli současně poučeni, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jejich souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 14. 2. 2025 do datové schránky a žalovanému dne 21. 3. 2025 náhradním způsobem – vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž jak žalobkyně, tak i žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřili a soud proto vycházel z toho, že účastníci s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.
4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o úvěru ze dne 11. 9. 2021 vč. smluvních podmínek, zákaznickou kartou žalovaného ze dne 9. 9. 2021, pracovní smlouvou, výpis z účtu, Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 vč. přílohy č. 1 (seznamem pohledávek), oznámením o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne 15. 8. 2023, předžalobní upomínkou ze dne 10. 9. 2024 vč. podacího lístku ze dne 11. 9. 2024. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 11. 9. 2021 smlouvu nazvanou jako smlouva o úvěru, podle které [právnická osoba]. poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o úrok ve výši 1 925 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru (administrativní poplatek) ve výši 1 859 Kč a inkasní poplatek ve výši 3 600 Kč (celkem navýšené o 17 184 Kč) v 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč, přičemž první splátka je splatná do měsíce od podpisu smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje. Z prohlášení žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný je výdělečně činný s měsíčním čistým příjmem ve výši 37 582 Kč. Celkové výdaje měly činit v době uzavření smlouvy částku 4 860 Kč měsíčně, která sestává z částek 1 000 Kč za bydlení a energie a částky 3 860 Kč na dopravu, jídlo. S tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil výplatní pásky, pracovní smlouvu a výpis z účtu. Pracovní smlouva byla předložena v cizím jazyce, proto z ní nemohl soud zučinit žádná skutková zjištění a výpis z účtu byl na částku 1 618 EUR, který měl příjmem žalobce. Dále bylo zjištěno, že žalovaný žije u rodičů a je svobodný. Dopisem ze dne 15. 8. 2023 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky právním předchůdcem žalobkyně. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 10. 9. 2024 a odeslána 11. 9. 2024 s tím, že žalovaný je povinen svůj dluh uhradit nejpozději do 25. 9. 2024.
5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).
9. V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce vycházel z částečně podložených informací od žalovaného, kdy měl mít při uzavírání smlouvy k dispozici pouze jeho pracovní smlouvu (v cizím jazyce) a jednorázový výpis z účtu. Z údajů v zákaznické kartě totiž vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné výdaje žalovaného. K příjmům žalovaného nestačí jednorázový PrintScreen z účtu žalovaného, když z něj není zřejmá pravidelnost výše platu či zda se jedná vůbec o plat a nikoli o odměny či náborový příspěvek nebo jinou platbu. Z těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 11. 9. 2021 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.
10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 11. 9. 2021 žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 26 200 Kč, a tudíž žalobkyni z titulu této půjčky již ničeho nedluží, naopak je to právě žalobkyně, která se na jeho úkor bezdůvodně obohatila, nicméně tento nárok žalovaného není předmětem tohoto řízení. S ohledem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítnul.
11. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř, podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci měl úspěch žalovaný, který by tak měl právo na úhradu nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.