Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

11 C 73/2024

Soud: Okresní soud ve Frýdku-MístkuDatum rozhodnutí: 3. 9. 2024Č. j.: 11 C 73/2024-20Samosoudce: Mgr. et Mgr. Martin PavlíkAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 27. 11. 2024Předmět řízení: o zaplacení částky 93 412,70 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSFM:2024:11.C.73.2024.1
neplatnost právního jednánísmlouva o úvěru
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 18. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (1) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 85 313,91 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 8 098,79 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 10 995,06 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 7 095,80 Kč, úrok ve výši 9,90 % ročně z částky 93 412,70 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 93 412,70 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6 965 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 93 412,70 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku II. tohoto rozsudku s tím, že dlužnou částku žalovaný dluží žalobkyni na základě smlouvy o úvěru [číslo], uzavřené mezi účastníky dne 26. 10. 2021, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému téhož dne úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet včetně úroku ve výši 9,90 % ročně a poplatků v měsíčních splátkách. Dle obchodních podmínek byla žalobkyně oprávněna účtovat žalovanému poplatky dle sazebníku. Před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě informací získaných z pohybů na jeho běžném účtu vedeném u žalobkyně (příjem 22 000 Kč a výdaje 18 417 Kč), nahlédnutím do informačních databází, kdy příjem žalovaného nebyl ověřován, výdaje na základě dlouhodobého vyhodnocení finančních transakcí na jeho běžném účtu a ze statistických údajů a na základě náhledů do registrů. Žalovaný však své povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru řádně neplnil, proto žalobkyně dle ujednání mezi stranami prohlásila veškeré pohledávky za okamžitě splatné, o čemž byl žalovaný informován výzvou k úhradě dluhu. Žalovaný splatnou pohledávku žalobkyni až dosud nezaplatil a dluží tak žalobkyni na dlužné jistině vyčerpaného úvěru částku 91 308,70 Kč, na poplatcích 2 104 Kč, na smluvních úrocích kapitalizovaných ke dni 16. 11. 2023 částku 10 995,06 Kč, na úrocích z prodlení kapitalizovaných ke dni 16. 11. 2023 částku 7 095,80 Kč a až do zaplacení smluvní úrok z úvěru a zákonný úrok z prodlení od 17. 11. 2023 do zaplacení. K úhradám žalovaného na předmětnou smlouvu do podání žaloby byl soud odkázán na interní excelovský soubor. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani po odeslání předžalobní upomínky.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci usnesením ze dne 11. 3. 2024 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 2. 4. 2024 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.

4. Z listiny nazvané Smlouva o úvěru ze dne 22. 10. 2021, předsmluvních informací žalobkyně, z obchodních podmínek žalobkyně pro spotřebitelské úvěry bylo zjištěno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla podepsána oběma stranami dne 22. 10. 2021 smlouva, dle které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet společně s úrokem ve výši 9,90 % ročně a poplatky dle Sazebníku žalobkyně v 72 měsíčních splátkách po 1 842 Kč (ve výši 2 009 Kč včetně pojištění). V žádosti o poskytnutí úvěru byly vyplněny příjmy žalovaného ve výši 22 000 Kč měsíčně a výdaje ve výši 10 500 Kč. Se stejnými daty pracovaly i interní systémy žalobkyně při vyhodnocení žalovaného, přičemž z informací z Credit Bureau vyplynulo, že žalovaný měl v době žádosti již tři jiné existují splátkové závazky. Z výpisu účtu žalovaného, že dne 26. 10. 2021 byla žalovanému bezhotovostně poskytnuta částka 100 000 Kč. Dle smlouvy bylo mezi stranami sjednáno pro případ prodlení žalovaného se splácením jakékoliv částky právo žalobkyně požadovat zaplacení celého zůstatku úvěru s příslušenstvím, tedy právo zesplatnit úvěr. Z interního excelovského dokumentu žalobkyně vyplývá, že žalovaný v průběhu trvání smlouvy uhradil na jistině částku 8 691,30 Kč, na obchodním úroku částku 3 122,64 Kč, na sankční úroku částku 24,15 Kč a na poplatcích částku 2 848 Kč, celkem bylo žalovaným uhrazeno 14 686,09 Kč (do 14. 7. 2022). Žalovaný úvěr nesplácel, k úhradě byl opakovaně vyzýván žalobkyní dopisy, žalovaný však nereagoval, proto žalobkyně oznámením ze dne 16. 12. 2022 informovala žalovaného o zesplatnění předmětného úvěru. Z předžalobní upomínky vyhotovené dne 30. 10. 2023 odeslané dne 31. 10. 2023 bylo dále zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě žalované částky se lhůtou do 7 dnů od odeslání upomínky.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 22. 10. 2021 uzavřena smlouva o úvěru, dle které žalobkyně poskytla téhož dne žalovanému na základě informací o finančních tocích na jeho běžném účtu, úvěr ve výši 100 000 Kč ve prospěch jeho účtu vedeného u žalobkyně a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet společně se smluvním úrokem ve výši 9,90 % ročně a poplatky dle Sazebníku žalobkyně, v měsíčních splátkách po 2 009 Kč. Žalovaný řádně neplatil, uhradil v průběhu trvání smlouvy toliko 14 686,09 Kč, a proto žalobkyně úvěr ke dni 16. 12. 2022 zesplatnila. Žalobkyně požaduje na jistině částku 91 308,70 Kč. Žalovaný ani přes upomínky žalobkyni nic dalšího nezaplatil.

6. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

9. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).

10. V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila a prokázala, že zkoumala příjmy i výdaje žalovaného na podkladě informací poskytnutých žalovaných v žádosti o úvěr a následně podložené výpisy z účtu žalovaného (které nebyly soudu předloženy). Příjmy ani výdaje žalovaného nebyly žádným bližší způsobem ověřovány. I pokud by žalobkyně vycházela toliko z výpisů z účtu žalovaného vedeného u žalobkyně, např. za měsíc říjen 2021, který byl předložen soudu, nemohla by žalobkyně nikdy dospět k závěru, že žalovaný je schopen splácet jakýkoli úvěru, když jeho příjmy jsou nižší než výdaje a jsou téměř z 90 % tvořeny půjčkami třetích stran. Nutno podotknout, že žalobkyně žádným způsobem nevycházel ani ze zprávy Credit Bureaut, kterou měla k dispozici, kde byly uvedeny další tři závazky (úvěru) žalovaného. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 26. 10. 2021 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.

11. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 26. 10. 2021 žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 14 686,09 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 85 313,91 Kč. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).

12. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména na už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.

13. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla úspěšná v 65,5 %, neboť z původně žalované částky 130 068,35 Kč (včetně příslušenství vyčísleného ke dni rozhodování), bylo žalobkyni vyhověno v částce 85 313,91 Kč. Neúspěch žalobkyně je představován 34,5 % (44 754,44 Kč), proto má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Od úspěchu žalobkyně je však nutno odečíst úspěch žalovaného, žalobkyně má tedy právo na 31 % účelně vynaložených nákladů řízení. Celkové náklady řízení při 100 % úspěchu představují částku 22 467,80 Kč (soudní poplatek ve výši 3 737 Kč a náklady právního zastoupení ve výši 18 730,80 Kč – 3 úkony po 4 860 Kč včetně režijních paušálů po 300 Kč a 21% DPH), 31 % z těchto nákladů představují částku 6 965 Kč, které je žalovaný povinen zaplatit rovněž ve lhůtě tři dnů od právní moci tohoto rozsudku.

14. Za úkon právní služby ze dne 7. 3. 2024 soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, což v tomto případě neshledal, když žalobkyně svým podáním toliko doplnila jen částečně chybějící skutková tvrzení, která měla být uvedena již v žalobě a která musel soud následně složitě vypočítávat z interních důkazů žalobkyně.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací