Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 208,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 30 347,81 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 712,93 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 279,53 Kč, úrok ve výši 12,80 % ročně z částky 51 601,31 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 51 601,31 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 53 556,31 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku II. rozsudku s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba]., dne 6. 10. 2020 smlouvu o úvěru č. [číslo], na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 82 000 Kč. Za poskytnuté prostředky se žalovaný zavázal platit úrok ve výši 12,80 % ročně a poplatky dle ceníku. Úvěr měl žalovaný hradit formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 2 335,55 Kč počínaje 13. 11. 2020. Žalovaný své povinnosti nehradil řádně a včas ani přes upomínky, proto právní předchůdce žalobkyně využil oprávnění ze smlouvy a prohlásil úvěr ke dni 10. 1. 2023 za splatný. Při schvalování úvěru vycházel původní věřitel z údajů poskytnutých žalovaným (příjem 27 610 Kč; výdaje neuvedeny) a kontrolou v databázích a registrech. Žalovaný na předmětnou smlouvu do podání žaloby uhradil toliko 58 791,50 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovaným společnosti [právnická osoba] na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 18. 9. 2023 a následně 13. 10. 2023 došlo k postoupení na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 5. 4. 2024 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 22. 4. 2024 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desku soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o úvěru ze dne 6. 10. 2020, všeobecnými produktovými podmínkami, spotřebitelským splátkovým úvěrem, sazebníkem poplatků, výpisem z úvěrového účtu, vyjádřením k procesu úvěruschopnosti, oznámením o zesplatnění ze dne 12. 1. 2023, platební historií, upomínkami za období od 04/2021 do 12/2022, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2023 a ze dne 13. 10. 2023 včetně seznamu pohledávek, oznámením o postoupení ze dne 25. 9. 2023 včetně podacího archu, oznámení o postoupení ze dne 9. 10. 2023 a výzvou k úhradě ze dne 9. 10. 2023. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 6. 10. 2020 smlouvu nazvanou jako smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Expres půjčka, podle které [právnická osoba], a.s. poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 82 000 Kč bezhotovostně prostřednictvím úvěrového účtu a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o úrok ve výši 12,80 % ročně spolu s poplatky v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 124,55 Kč vždy k 13. dni v měsíci počínaje 13. 11. 2020. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy, kdy žalovaný uvedl do žádosti příjmy 27 610 Kč, že je svobodný, žije v pronájmu a má interní i externí splátky úvěrů. Výdaje zkoumány nebyly. Z platební historie bylo zjištěno, že žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 58 791,50 Kč. Před zesplatněním byl žalovaný nesčetněkrát upomínán k úhradě, když nehradil své závazky vůči právnímu předchůdci žalobkyně řádně a včas. Ke dni 10. 1. 2023 došlo k zesplatnění celého úvěru a následně 18. 9. 2023 a 13. 10. 2023 k postoupení na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 9. 10. 2023 a odeslána následující den s tím, že žalovaný je povinen svůj dluh uhradit nejpozději do 7 dnů ode dne odeslání výzvy.
5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 82 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006).
9. V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce vycházel z částečně podložených informací od žalovaného a dále z jeho výpisů z účtu, když žalovaný měl zřízen účet u právního předchůdce žalobkyně. Soudu byl předložen pouze výpis z úvěrového účtu a nikoli jeho běžný účet. V žádosti o úvěr právní předchůdce zkoumal toliko příjmy žalovaného (27 610 Kč) a nikoli výdaje. Jelikož byla výdajová stránka zcela opomenuta, nelze na základě nedostatečných informací si vypomoci obecnými statistickými modely a dopočíst tak výdaje žalovaného. Z těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 6. 10. 2020 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.
10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 6. 10. 2020 žalovanému peněžní prostředky ve výši 82 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 58 791,50 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 23 208,50 Kč. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
11. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 23 208,50 Kč, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 30 347,81 Kč a související příslušenství (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.