111 C 17/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 72 979 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozsudku s odůvodněním, že mezi žalobkyní, jako věřitelem, a žalovaným, jako klientem, byla dne 23. 3. 2023 uzavřena smlouva o úvěru č. [číslo] (dále též jen „smlouva“). Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 45 000 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne 23. 3. 2023, přičemž žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 64,31 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 2 626 Kč splatných vždy k 16. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem dubnem 2023, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru byla žalobkyni uhrazena pouze částka 15 756 Kč (6 plateb po 2 626 Kč). Před níže popsaným zesplatněním celého úvěru v důsledku tohoto prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6. 1. smlouvy v celkové výši 998 Kč. Žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek č. 7 a 8, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, tedy smluvní pokuty v celkové výši 2 x 499 Kč. V důsledku prodlení žalovaného žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.

2. Smlouvy v celkové výši 1 000 Kč, kdy žalobkyni vzniklo toto právo u splátek č. 3, 4, 6, 7 a 8, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, tedy náhrada nákladů v celkové výši 5 x 200 Kč. V důsledku prodlení žalovaného následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru v souladu s bodem 6. 3. smlouvy. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky č. 7 splatné dne 16. 10. 2023. K datu 20. 12. 2023 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu 6. 4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 50 479,99 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Před zesplatněním úvěru byl přitom žalovaný vyzván k úhradě dané dlužné splátky a byla mu k tomuto poskytnuta lhůta alespoň 30 dnů. V bodě 6. 5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V daném případě ode dne 22. 12. 2023 až do jejího úplného zaplacení. Na základě uzavřené smlouvy tak žalovaný žalobkyni ke dni podání žaloby dlužil následující částky: a) částka odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 50 479,99 Kč s příslušenstvím; b) smluvní pokuty dle bodu 6. 1. smlouvy, tak jak jsou specifikovány shora, v celkové výši 998 Kč s příslušenstvím; c) náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6. 2. smlouvy v celkové výši 1 000 Kč s příslušenstvím; d) smluvní pokuta dle bodu 6. 5. smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení od 22. 12. 2023 do zaplacení, když žalobkyně smluvní pokutu požaduje pouze k datu vyhotovení žaloby, tedy smluvní pokutu ve výši 21 502 Kč; e) úrok v nominální roční úrokové sazbě 64,31 % ročně. Žalovaný tyto částky žalobkyni neuhradil ani na základě předžalobní výzvy, kterou mu žalobkyně v této věci zaslala.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože k tomu byl soudem vyzván, k jednání nařízenému na 1. 12. 2025 se bez omluvy nedostavil, ačkoliv předvolání k jednání mu bylo řádně doručeno dne 6. 11. 2025.

3. Žalobkyně u jednání setrvala na návrhu tak, jak byl podán beze změn a doplňků.

4. Soud ve věci provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní označenými jako smlouva o úvěru ze dne 23. 3. 2023, dodatek č. 1 ze dne 23. 3. 2023, oznámení o schválení úvěru ze dne 24. 3. 2023, dodejka akceptačního dopisu, doklad o vyplacení úvěru, hodnocení klienta, předsmluvní formulář, doklad totožnosti žalovaného, potvrzení o výši příjmů, potvrzení o provedené platbě, prohlášení klienta, karta klienta, výzva ze dne 16. 11. 2023 a ze dne 18. 12. 2023, oznámení ze dne 20. 12. 2023, ověření v registrech NRKI a SOLUS a předžalobní výzva ze dne 13. 5. 2024 včetně podacího archu z téhož dne. Z důkazů předloženými žalobkyní soud vzal za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 23. 3. 2023 částku 45 000 Kč, kterou převedla na jeho bankovní účet. Smlouva o úvěru měla být uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným poté, co žalovaný vyplnil předsmluvní formulář, kde zadal své osobní údaje, a to včetně svého emailu a rodného čísla. Dále žalobkyně provedla tzv. hodnocení klienta, z něhož vyplynulo, že žalovaný má čistý měsíční příjem ve výši 25 500 Kč ze zaměstnání ([právnická osoba]) a výdaje má ve výši 9 658 Kč, je svobodný, nežije s partnerem ve společné domácnosti, forma bydlení „státní / obecní“, kdy platí nájemné toliko 4 698 Kč a dále byla do výdajů zahrnuta částka životného minima 4 860 Kč a ostatními výdaji (doprava, kultura) ve výši 100 Kč. Tyto údaje poskytl sám žalovaný jako dlužník, výše jeho příjmu pak byla doložena potvrzením o výši příjmu vystavena jeho zaměstnavatelem. Žalovaný přitom podle žádosti projevila zájem o úvěr ve výši 45 000 Kč s tím, že byl seznámen s tím, že v případě poskytnutí této částky musí zaplatit žalobkyni celkem 126 048 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 2 626 Kč po dobu 48 měsíců s úrokovou sazbou 64,31 % ročně. Sjednané úroky běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny. V článku 6. 1. této smlouvy pak byla sjednaná smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný octil v prodlení delší než 30 dní. V článku 6. 3. a 6. 4. jsou pak ujednání o důvodech zesplatnění úvěru. V článku 6, 5. je pak sjednaná další smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné jistiny po zesplatnění úvěru nedojde-li k zaplacení úvěru v den zesplatnění úvěru; žalovaný byl následně seznámen s tím, že úvěr mu byl poskytnut; jak dále plyne z karty klienta, žalovaný uhradil žalobkyni v souvislosti s poskytnutým úvěru celkem za dobu do zesplatnění částku 15 756 Kč (6 plateb po 2 626 Kč), poté úvěr ke dni 21. 2. 2024 zesplatnila, žalovaný poté uhradil ještě 1 000 Kč, avšak na předžalobní výzvu nikterak nereagoval.

5. Předžalobní upomínkou ze dne 13. 5. 2024 a podacím archem z téhož dne je dále v řízení prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě předmětného dluhu s upozorněním, že v opačném případě bude dluh vymáhat soudní cestou.

6. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.

7. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že žalobkyně a žalovaný se dne 23. 3. 2023 dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené úvěrovou smlouvou. Žalovaný přitom žalobkyni uhradil částku 15 756 Kč, následně se dostal do prodlení a splátky dále nehradil, vyjma platby ve výši 1 000 Kč, i přes výzvy žalobkyně, která pak využila svého práva a úvěr ke dni 21. 2. 2024 zesplatnila. Při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala žalobkyně úvěruschopnost žalovaného z údajů, které tato uvedla v úvěrové smlouvě, doplněných o potvrzení o výši jejího příjmu a dále v registrech o dřívějších kontraktech žalovaného.

8. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

10. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale žalobkyně si měla rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Žalobkyně byla povinna postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).

11. V daném případě pak žalobkyně vycházela z nijak blíže nepodložených informací od žalovaného (s výjimkou potvrzení o výši příjmu od zaměstnavatele žalovaného) a dále toliko z dostupných registrů, vůbec nijak neověřovala skutečnou výdajovou stránku žalovaného a vycházela pouze z částky určené jako životní minimum. Výdaje žalovaného byly vyplněny shodně jako v jiných případech žalobkyně nezávisle na individuálních okolnostech žalovaného. Náklady na bydlení uvedl toliko 4 698 Kč s tím, že nebylo zjišťováno, s kým přesně měla žít ve společné domácnosti. Z hodnocení klienta vyplývá pouze skutečnost, že nežil s manželem (partnerem) a že jeho výdaje na dopravu, kulturu apod. činí toliko 100 Kč, z čehož vyplývá, že žalobkyně žádným způsobem nezkoumala skutečné výdaje žalovaného. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 23. 3. 2023 včetně dodatku neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.

12. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy ze dne 23. 3. 2023 žalovanému peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 16 756 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 28 244 Kč. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).

13. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 28 244 Kč, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 44 735 Kč s příslušenstvím (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.