111 C 23/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 183 324,40 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozsudku s odůvodněním, že mezi žalobkyní, jako věřitelem, a žalovaným, jako klientem, byla dne 16. 4. 2024 uzavřena smlouva o úvěru č. [číslo] (dále též jen „smlouva“). Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 150 000 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne 18. 4. 2024, přičemž žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 72,84 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 11 027 Kč splatných vždy k 25. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem květnem 2024, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru byla žalobkyni uhrazena pouze částka 22 054 Kč (2 platby po 11 027 Kč). Před níže popsaným zesplatněním celého úvěru v důsledku tohoto prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6. 1. smlouvy v celkové výši 998 Kč. Žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek č. 3 a 4, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, tedy smluvní pokuty v celkové výši 2 x 499 Kč. V důsledku prodlení žalovaného žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.

2. Smlouvy v celkové výši 400 Kč, kdy žalobkyni vzniklo toto právo u splátek č. 3 a 4, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, tedy náhrada nákladů v celkové výši 2 x 200 Kč. V důsledku prodlení žalovaného následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru v souladu s bodem 6. 3. smlouvy. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky č. 3 splatné dne 25. 7. 2024. K datu 29. 9. 2024 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu 6. 4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 175 802,96 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Před zesplatněním úvěru byl přitom žalovaný vyzván k úhradě dané dlužné splátky a byla mu k tomuto poskytnuta lhůta alespoň 30 dnů. V bodě 6. 5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V daném případě ode dne 1. 10. 2024 až do jejího úplného zaplacení. Po zesplatnění úvěru žalovaný uhradil částku 53 000 Kč (5 000 Kč, 3 000 Kč, 45 000 Kč). Na základě uzavřené smlouvy tak žalovaný žalobkyni ke dni podání žaloby dlužil následující částky: a) částka odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 126 852,96 Kč s příslušenstvím; b) smluvní pokuty dle bodu 6. 1. smlouvy, tak jak jsou specifikovány shora, v celkové výši 998 Kč s příslušenstvím; c) náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6. 2. smlouvy v celkové výši 400 Kč s příslušenstvím; d) smluvní pokuta dle bodu 6. 5. smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení od 1. 10. 2024 do zaplacení, když žalobkyně smluvní pokutu požaduje pouze k datu vyhotovení žaloby, tedy smluvní pokutu ve výši 55 074,40 Kč; e) úrok v nominální roční úrokové sazbě 72,84 % ročně; f) úhrada za pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 0 Kč. Žalovaný tyto částky žalobkyni neuhradil ani na základě předžalobní výzvy, kterou mu žalobkyně v této věci zaslal.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, přestože k tomu byl soudem vyzván, k jednání nařízenému na den 19. 1. 2026 se bez omluvy nedostavil, ačkoliv předvolání k jednání mu bylo doručeno dne 9. 12. 2025.

3. Žalobkyně u jednání setrvala na návrhu tak, jak byl podán beze změn a doplňků. Soud ve věci provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, označenými jako Smlouva o úvěru ze dne 18. 4. 2024, Předsmluvní formulář, Přihláška do pojištění ze dne 16. 4. 2024, Příloha č. 1 (pojištění schopnosti splácet úvěr) ze dne 18. 4. 2024, Dodatek č. 1 ke smlouvě o úvěru ze dne 18. 4. 2024, Oznámení o schválení úvěru ze dne 19. 4. 2024 včetně dodejky, Informace o klientovi, Doklad o vyplacení úvěru, občanský průkaz žalovaného, potvrzení o příjmu žalovaného, výpis z účtu žalovaného, ověření v registrech (NRKI, SOLUS), hodnocení klienta, prohlášení klienta, výzva k zaplacení ze dne 26. 8. 2024, 25. 9. 2024, oznámení ze dne 29. 9. 2024, předžalobní výzva ze dne 15. 9. 2025 včetně podacího archu. Z důkazů předloženými žalobkyní soud vzal za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 18. 4. 2024 částku 150 000 Kč, kterou převedla na jeho bankovní účet. Smlouva o úvěru měla být uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným poté, co žalovaný vyplnil předsmluvní formulář, kde zadal své osobní údaje, a to včetně svého emailu a rodného čísla. Dále žalobkyně provedla tzv. hodnocení klienta, z něhož vyplynulo, že žalovaný má čistý měsíční příjem ve výši 46 700 Kč ze zaměstnání a výdaje má ve výši 16 149 Kč, je ženatý, nežije s manželkou ve společné domácnosti, forma bydlení „vlastní“, kdy platí nájemné 7 799 Kč a dále byla do výdajů zahrnuta částka životného minima 4 860 Kč spolu s výživném na jedno dítě ve výši 3 490 Kč. Tyto údaje poskytl sám žalovaný jako dlužník, výše jeho příjmu pak byla doložena výpisem z účtu za měsíc duben 2024 a potvrzením o příjmu od zaměstnavatele, ze kterých vyplývá deklarovaný příjem. Žalovaný přitom podle žádosti projevila zájem o úvěr ve výši 150 000 Kč s tím, že byl seznámen s tím, že v případě poskytnutí této částky musí zaplatit žalobkyni celkem 464 496 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 11 027 Kč po dobu 48 měsíců s úrokovou sazbou 72,84 % ročně. Sjednané úroky běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny. V článku 6. 1. této smlouvy pak byla sjednaná smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný octil v prodlení delší než 30 dní. V článku 6. 3. a 6. 4. jsou pak ujednání o důvodech zesplatnění úvěru. V článku 6, 5. je pak sjednaná další smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné jistiny po zesplatnění úvěru nedojde-li k zaplacení úvěru v den zesplatnění úvěru; žalovaný byl následně seznámen s tím, že úvěr mu byl poskytnut; jak dále plyne z karty klienta, žalovaný uhradil žalobkyni v souvislosti s poskytnutým úvěru celkem za dobu do zesplatnění částku 22 054 Kč, poté úvěr ke dni 29. 9. 2024 zesplatnila, žalovaný poté uhradil ještě částku 53 000 Kč.

4. Předžalobní upomínkou ze dne 15. 9. 2025 a podacím archem z téhož dne je dále v řízení prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě předmětného dluhu s upozorněním, že v opačném případě bude dluh vymáhat soudní cestou.

5. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.

6. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že žalobkyně a žalovaný se dne 18. 4. 2024 dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 150 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené úvěrovou smlouvou. Žalovaný přitom žalobkyni uhradil částku 22 054 Kč, následně se dostal do prodlení a splátky dále nehradil i přes výzvy žalobkyně, která pak využila svého práva a úvěr ke dni 29. 9. 2024 zesplatnila. Po zesplatnění žalovaný uhradil ještě částku 53 000 Kč. Při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala žalobkyně úvěruschopnost žalovaného z údajů, které tato uvedla v úvěrové smlouvě, doplněných o potvrzení o výši jejího příjmu a dále v registrech o dřívějších kontraktech žalovaného, ke kterým řádně nepřihlédla, když z NRKU žalobkyně zjistila, že žalovaný má dluh po splatnosti.

7. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 150 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale žalobkyně si měla rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Žalobkyně byla povinna postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).

9. V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z nijak blíže nepodložených informací od žalovaného (s výjimkou jedné vyplacené mzdy a potvrzení od zaměstnavatele) a dále toliko z dostupných registrů, vůbec nijak neověřovala skutečnou výdajovou stránku žalovaného a vycházela pouze z částky určené jako životní minimum (4 860 Kč) a výživného pro jedno dítě (3 490 Kč) bez bližší specifikace. Náklady na bydlení uvedl toliko 7 799 Kč s tím, že nebylo zjišťováno, s kým přesně měl žít ve společné domácnosti. Z hodnocení klienta vyplývá pouze skutečnost, že nežil s manželkou, z čehož vyplývá, že žalobkyně žádným způsobem nezkoumala skutečné výdaje žalovaného. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 27. 7. 2023 včetně dodatku neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.

10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy ze dne 18. 4. 2024 žalovanému peněžní prostředky ve výši 150 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 75 054 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 74 946 Kč. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).

11. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 74 946 Kč, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 108 378,40 Kč s příslušenstvím (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.