116 C 10/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení celkem částky 161 809 Kč s příslušenstvím s tím, že dne [datum] uzavřeli smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které poskytla žalobkyně žalovanému částku 100 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni 48 měsíčních splátek po 6 979 Kč počínaje měsícem březen [rok].

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud nařídil na den [datum] ústní jednání, ke kterému se žalovaný nedostavila. Svou neúčast soudu neomluvil.

4. Soud provedl dokazování listinami, a to: předžalobní výzvou ze dne [datum], včetně podacího archu, ze kterých soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 120 973 Kč a smluvní pokuty, a to do 15 dnů od odeslání této výzvy. Výzva byla předána k přepravě dne [datum]. návrhem na uzavření smlouvy o úvěru, ze které soud zjistil, že žalovanému byl učiněn návrh na uzavření smlouvy, na základě které by obdržel od žalobkyně částku 100 000 Kč a žalovaný by žalobkyni vrátil částku 293 952 Kč (bez pojištění), při celkové době trvání úvěru 48 měsíců. V případě sjednaného pojištění by výše měsíční splátky činila 6 979 Kč. Zápůjční úroková sazba byla dohodnuta na 68,34 % ročně. přílohou č. 1 k návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne [datum] a přílohou k pojištění, ze kterých soud zjistil, že žalovaný požádal žalobkyni o přihlášení do systému pojištění schopnosti splácet úvěry. dodatkem č. 1 k návrhu smlouvy ze dne [datum], kterým byl změněn způsob uzavírání smlouvy, a to na distanční způsob. dodejkou ze dne [datum], ze které soud nezjistil žádné relevantní údaje pro řízení. oznámením o schválení úvěru ze dne [datum], ze kterého soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému, že akceptovala jeho návrh na uzavření smlouvy o úvěru. kartou klienta, ze které soud zjistil, že žalovaný neuhradil žalobkyni ničeho. oznámením o zesplatnění úvěru ze dne [datum], ze kterého soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému, že došlo k zesplatnění úvěru a vyzvala ho k neprodlené úhradě částky 120 973 Kč. hodnocením klienta, ze kterého soud zjistil, že jsou v něm uvedeny osobní a majetkové údaje žalovaného, přičemž žalovaný uvedl, že je zaměstnána s čistým měsíčním příjmem 27 500 Kč a s výdaji na bydlení 4 098 Kč a dalšími výdaji 4 860 Kč, přičemž disponibilní příjem je 17 542 Kč. výpisy z účtu [právnická osoba]., ze kterých soud zjistil, že účet č. [č. účtu] je veden na jméno žalovaného a že na tento účet byla v měsících říjen [rok], listopad [rok] a leden [rok] připsána mzda žalovaného. dokladem o vyplacení úvěru, ze kterého soud zjistil, že na účet č. [č. účtu] byla vyplacena dne [datum] částka 100 000 Kč. výpisem z NRKI a výpisem z registru SOLUS, ze kterých soud nezjistil žádné negativní poznatky o závazcích žalovaného.

5. Co se týče dalších žalobkyní navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.

6. Na základě takto provedeného dokazování soud učinil následující skutkový závěr.

7. Žalobkyně a žalovaný se dne [datum] dohodli (když žalovaný učinil návrh na uzavření smlouvy a žalobkyně návrh smlouvy akceptovala), že žalobkyně poskytne žalovanému částku 100 000 Kč, a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit ve 48měsíčních splátkách po 6 979 Kč. Žalovaný peněžní prostředky obdržel dne [datum] bezhotovostním převodem na účet. Žalovaný žalobkyni neuhradil dosud ničeho. Dopisem ze dne [datum] byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky.

8. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

9. Podle § 2392 odst. 1 první věta o. z., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 (dále jen „ZSU“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).

15. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

16. Pokud jde tedy o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, k tomu žalobkyně v žalobě pouze obecně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla ověřována na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, dále byla ověřena jeho historie v NRKI a v registru Solus. Z hodnocení klienta pak vyplynulo, že žalovaný žalobkyni uvedl, že má pravidelný měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 27 500 Kč a výdaje na bydlení 4 098 Kč a další výdaje 4 860 Kč. Žalobkyně, byť poučena soudem podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., soudu neprokázala, že by výdaje žalovaného žalobkyně jakkoli ověřovala, a ničeho k tomu soudu nedoložila. K řádnému posouzení nepostačí ani lustrace v různých evidencích Na základě toho nelze dospět k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo dostačující a správné, a proto žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

17. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU ve znění účinném od 29. 5. 2022.

18. Soud se dále zabýval výší úplaty, kterou byl žalovaný povinen žalobkyni uhradit. V daném případě žalovaný měl vrátit částku celkem 334 992 Kč (48 x 6 979 Kč) při jistině 100 000 Kč a době splácení 48 měsíců. Úplata za poskytnutí úvěru tak činí 234 992 Kč. V této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ve kterém je judikováno, že „Při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ Soud tak má za to, že úplata ve výši 235 % jistiny představuje zcela nepřiměřený úrok s ohledem na běžné průměrné úroky v bankovním sektoru. Z tohoto důvodu soud ujednání o úplatě vyhodnotil jako v rozporu s dobrými mravy, a proto jsou tato ujednání dle § 580 o. z. absolutně neplatná. Žalobkyni proto právo na úhradu úplatu nevzniklo.

19. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

20. Je-li neplatné ujednání o výši úplaty obsažené ve smlouvě o zápůjčce, z povahy věci ani z jeho obsahu neplyne, že by tuto část nebylo možno oddělit od ostatního obsahu smlouvy (smlouva o zápůjčce může být na rozdíl od smlouvy o úvěru sjednána pojmově i bezúročně). Smlouva o zápůjčce je však neplatná pouze v ujednání o výši úplaty jen tehdy, jestliže oddělení této části od ostatního obsahu nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo (shodně se závěry Nejvyššího soudu ČR sp. zn.

21 Cdo 1484/2004). Žalobkyně jako podnikatel byla založena za účelem dosahování zisku, jejím předmětem podnikání v době uzavření smlouvy o zápůjčce bylo mimo jiné poskytování úvěrů a půjček z vlastních zdrojů. Úrok za přenechání půjčky je odměnou za přenechání peněz, z níž logicky poskytovatel zápůjčky generuje svůj zisk. Je tak zcela zřejmé, že strany by bez ujednání o úroku (odměně za poskytnutí peněz) smlouvu o zápůjčce ani neuzavřely. Tyto okolnosti musely být zcela zřejmé i žalovanému, tedy ani žalovaný neočekával, že obdrží zápůjčku bez toho, aniž by musel platit odměnu za poskytnutí zápůjčky. Jedná se právě o ty okolnosti konkrétního případu, které vedou soud k závěru, že částečná neplatnost ujednání o úrocích, která je jinak obecně oddělitelná od zbytku smlouvy, způsobuje absolutní neplatnost celé smlouvy o zápůjčce, neboť oddělení této části od smlouvy o zápůjčce (ujednání o úrocích) brání okolnosti, za nichž k uzavření smlouvy došlo. Žalobkyně by bezúročnou smlouvu o zápůjčce totiž neuzavřela. Soud tedy považuje i z důvodu neplatnosti ujednání o úplatě za absolutně neplatnou celou smlouvu o zápůjčce.21. Při závěru o absolutní neplatnosti smlouvy je nutno vzájemný vztah mezi účastníky vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši 100 000 Kč. Žalovaný dosud žalobkyni neuhradil ničeho. Žalovaný tak dluží žalobkyni částku 100 000 Kč, kterou soud žalovaného zavázal k úhradě žalobkyni a ve zbytku žalobu zamítl. Stejně tak soud zamítl žalobu do požadovaného smluvního úroku, smluvní pokuty, co do nákladů, pojištění, když tyto vzhledem k neplatnosti celé smlouvy o zápůjčce nebyly platně ujednány.

22. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost jistiny nenastala. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroků z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024 160, který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje. Jelikož žalovaný dosud ničeho neuhradil, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh splnit.

23. Lhůta k plnění byla stanovena na tři dny podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když k jinému postupu soud neshledal podmínky.

24. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého žalovaný byl úspěšný ve větší míře (žalobkyně byla úspěšná co do částky 100 000 Kč a žalovaný co do částky 20 973 Kč, smluvní pokuty 40 836,49 Kč a úroků kapitalizovaných ke dni vyhlášení rozhodnutí ve výši 90 706,66 Kč), avšak z obsahu spisu nevyplývá, že mu nějaké náklady řízení vznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.