119 C 7/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 154 536 Kč s příslušenstvím s tím, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 18.10.2023 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč na účet žalovaného, který měl být splacen ve 48měsíčních splátkách po 7 620 Kč. Žalovaný se prokazatelně dostal do prodlení, když měl uhradit na úvěr celkem 320 976 Kč, avšak zaplatil žalobkyni pouze 23 620 Kč. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka v celkové výši 154 536 Kč skládající se z celkové nesplacené jistiny úvěru ve výši 110 626,01 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč a nákladů vzniklých v souvislosti žalovaného ve výši 600 Kč, dále z další smluvní pokuty ve výši 41 813,41 Kč a úrokového příslušenství, které se skládá z obchodních úroků a úroků z prodlení. Úvěruschopnost žalovaného byla vyhodnocena na základě tvrzení žalovaného o příjmech a výdajích, lustrací SOLUS, NRKI a úvěrové historie. Žalobkyně nedisponuje žádnou konkrétní dokumentací ohledně výdajů žalovaného. Žalovaný uhradil na konkrétní úvěrovou smlouvu celkem částku 15 620 Kč do zesplatnění a částku 8 000 Kč po zesplatnění, což v součtu činí 23 620 Kč. Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka ze dne 7.11.2024, avšak žalovaná částka dosud nebyla uhrazena.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného ověřovala žalobkyně výpočtem mezi doložitelnými příjmy (24 092 Kč) a výdaji (8 775 Kč), které byly sděleny žalovaným. Měla za dostatečnou rezervu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji žalovaného k tomu, aby byl žalovaný schopen splácen měsíčně sjednanou splátku ve výši 7 620 Kč. Rovněž vycházela z toho, že žalovaný je svobodný, bez vyživovacích povinností. V případě měsíčních nákladů žalovaného pak vycházela z částky 4 860 Kč jako životního minima a částky 3 915 Kč jako nákladů za bydlení žalovaného (nájemné a inkaso), aniž by však výši nákladů za bydlení ověřovala jako tvrzení žalovaného z jiných dokladů (např. z nájemní smlouvy, ze smluv o dodávkách energií, atd.).

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud z listin předložených žalobkyní, a provedených k důkazům, které byly označeny jako předžalobní výzva ze dne 7.11.2024 Smlouva o úvěru č. [hodnota], Dodatek ke smlouvě a Technický popis uzavření smlouvy a jejího podpisu, Přihláška žalovaného do skupinového pojištění schopnosti splácet úvěry, Oznámení žalobce (věřitele) o schválení úvěru, Dodejka k Oznámení žalobce (věřitele) o schválení úvěru, Doklad o vyplacení úvěru – otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu žalobce prokazující vyplacení úvěru, Formulář hodnocení klienta, Ověření v registru SOLUS – bez negativního příznaku, Ověření v registru NRKI – bez negativního příznaku, přihláška do pojištění, informativní výpisy z bankovního účtu, předsmluvní formulář, dokument prohlášení klientů, Karta klienta, Výzva k zaplacení dlužné splátky s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru zaslaná žalovanému, Oznámení o zesplatnění úvěru, předžalobní výzva, podací arch k předžalobní výzvě, vzal za prokázaná tvrzení žalobkyně o tom, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 18.10.2023 smlouvu o úvěru, dle které žalobkyně poskytla na účet žalovaného peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč a žalovaný se je zavázal vrátit ve 48měsíčních splátkách po 7 620 Kč, celkem se tak žalovaný zavázal vrátit žalobkyni částku ve výši 320 976 Kč. Na tento úvěr žalovaný dosud uhradil částku ve výši 23 620 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána pouze nahlédnutím do veřejně dostupných databázích SOLUS a NRKI, dále pak zjišťováním údajů o příjmech a výdajích žalovaného, které uváděl sám žalovaný, ovšem bez ověření jejích pravdivosti. Navíc ohledně výdajů žalovaného bylo vycházeno pouze z nákladů životního minima ve výši 4 860 Kč a pokud jde o bydlení pouze z částky 3 915 Kč. Nebyly ověřovány příjmy ve výši 24 092 Kč jež měly být příjmem ze zaměstnání žalovaného. Dále bylo vycházeno také z toho, že žalovaný má výdaje ve výši životního minima (4 860 Kč) a náklady na bydlení má ve výši 3 915 Kč, avšak tyto náklady na bydlení nebyly ničím ověřeny. Celkem tak žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný má měsíční příjem ve výši 24 092 Kč, výdaje ve výši 8 775 Kč a volné prostředky (rezervu) ke splácení ve výši 14 317 Kč. Jiné doklady k prověření úvěruschopnosti žalobkyně neměla (soud v to nepočítá doklady o ověření totožnosti žalovaného) a nedoplnila tvrzení a nenavrhovala k tomu žádné další dokazování, a to přesto, že při jednání dne 15.10.2025 byla žalobkyně poučena dle ustanovení § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř., aby doplnila tvrzení a důkazy k prověření úvěruschopnosti, když soud nevzal za prokázaná tvrzení žalobkyně o prověření úvěruschopnosti žalovaného, které by u žalobkyně mohly vést k závěru, že žalovaný je schopen případný úvěr splácet měsíčně ve výši 7 620 Kč. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 7.11.2024 a zaslána doporučeně žalovanému. Soud pak tato skutková zjištění přejímá takto do zjištěného skutkového stavu, který (na rozdíl od žalobkyně) nevychází z toho, že by žalobkyně prokázala to, že řádně zkoumala tzv. úvěruschopnost žalovaného, když nebylo doloženo, že by žalobkyně ověřila u žalovaného výši jím tvrzených měsíčních příjmů a jakékoliv výdaje, vycházela pouze z životního minima.

5. Skutkový stav, jak byl shora zjištěn, odpovídá tomu, že žalovanému jako spotřebiteli byla žalobkyní jako poskytovatelem předána peněžní částka ve výši 100 000 Kč ve formě úvěru, vyplacená mu na běžný účet, což znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, žalovaný na poskytnout částku dosud vrátil 23 620 Kč. Na předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru, kterou upravuje ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, se aplikuje právní úprava zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a to zejména ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také i jen ZoSU), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

8. Podle § 87 odst. 1 věta první, zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

9. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. V souladu s ust. §§ 86 a 87 ZSÚ, věřitel tedy poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva absolutně neplatná dle ust. § 588 o. z. (k tomu srov. ustálenou judikaturu, např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, 29 ICdo 3/2021, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Věřiteli je tak uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Z hlediska úvěruschopnosti konkrétně žalovaného není podstatné, jakou výši činí životní minimum či normativní náklady na bydlení. Podstatné je, kolik činí příjmy a výdaje právě žalovaného, jak vysvětlil i Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022.

12. Žalobkyně zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru reálně nijak, natož s odbornou péčí, neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťovala, resp. neověřovala tvrzené poměry žalovaného, jeho skutečné příjmy a výdaje, atd. a počíná-li si žalobkyně natolik lehkomyslně jako v projednávané věci, musí být srozuměna též s vysokým rizikem, které je s tím spojeno, totiž s rizikem reálné nevratnosti poskytnuté částky. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2981/2022). Sám žalovaný pak uváděl, že je svobodný, ale zda má nějaké vyživovací povinnosti již hodnocení klienta nezahrnuje.

13. Podle § 588 o. z., je soud k neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.

14. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené její možnostem dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSU. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy žalovanému jistinu ve výši 100 000 Kč, žalovaný již vrátil částku 23 620 Kč, a proto žalobkyni dluží z této jistiny pouze částku 76 380 Kč, proto v této části (výrok I. tohoto rozsudku) bylo vyhověno. Ve zbývajícím rozsahu s ohledem na výše uvedené, soud žalobu v části zamítl s oporou o shora citovanou právní úpravu (výrok II. tohoto rozsudku).

15. Lhůta k plnění má oporu v ustanovení § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 76 380 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, když soud neshledal žádné důvody pro stanovení lhůty delší či pro úhrady této částky ve splátkách.

16. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnějším účastníkem řízení byl žalovaný, tomu dle však obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. Žalobkyně se totiž domáhala úhrady částky 154 536 Kč, bylo jí přiznáno 76 380 Kč, což představuje pouze 49,4 % z předmětu řízení (a to bez zahrnutých úroků a úroků z prodlení vyčíslených ke dni vyhlášení tohoto rozsudku).