Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 245,64 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 15 099,15 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 11 717,58 Kč od 25. 1. 2025 do zaplacení ve výši 12 % ročně, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za řízení ve výši 246 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 25 347,79 Kč s příslušenstvím, kterou má žalovaný dlužit žalobkyni na základě mezi nimi dne [datum] uzavřené smlouvy o úvěru č. [hodnota], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 66 900 Kč oproti závazku žalovaného vrátit poskytnuté finance ke konci kreditového rámce, tj. do 8. 3. 2026. Žalovaný čerpal finanční prostředky ve výši 11 500 Kč, a to převodem na svůj účet. Žalovaný požádal o poskytnutí úvěru prostřednictvím internetové stránky [Anonymizováno] vyplněním žádosti o poskytnutí úvěru a poskytl údaje, na základě kterých žalobkyně posoudila jeho úvěruschopnost, tak, že zjistila celkový počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem, počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem majících příjem, pravidelné měsíční výdaje uvedené spotřebitelem při žádosti o spotřebitelský úvěr, čisté měsíční příjmy uvedené spotřebitelem, ověřené čisté měsíční příjmy a další. Tyto informace žalovaný sdělil žalobkyni a předložil jí výpisy z bankovního účtu ze kterých zjistila příjem žalovaného, žalobkyně si dále ověřila, se žalovaný nenachází v CEE, ISIR, prověřila ho v NRKI a BRKI, kontrolovala registr neplatných dokladů. Žalovaný nakonec smlouvu odsouhlasil a jednoznačně se identifikoval prostřednictvím ověřovací platby 1 Kč z jeho bankovního účtu, a došlo k podepsání úvěrové smlouvy. Žalovaná částka se skládá z jistiny 11 493,35 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru 224,43 Kč a smluvního úroku 13 488,34 Kč. Vedle toho žalobkyně požaduje smluvní pokutu ve výši 141,87 Kč za prodlení žalovaného se splácením denní splátky. Žalobce proto požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně ze zůstatku jistiny úvěru. Dosud žalovaný uhradil toliko 1 254,36 Kč. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužné částky, ten však již nic dalšího neuhradil.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.
4. Z listin předložených žalobkyní, jejichž pravost a správnost nebyla žádnou ze stran sporována, soud zjistil tento skutkový stav věci. Žalobkyně a žalovaný se dne [datum] dohodli, že žalobkyně se zavazuje poskytnout žalovanému částku do výše 66 900 Kč prostřednictvím bankovního převodu na účet žalovaného, a to na základě žádosti podané prostřednictvím klientské sekce na internetových stránkách žalobkyně. Žalovaný se naproti tomu zavázal poskytnuté prostředky vrátit žalobkyni s příslušenstvím v podobě poplatku za vyplacení tranše a smluvního úroku a to v pravidelných splátkách (Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota]). Žalobkyně svou povinnost splnila a částku 11 500 Kč, kterou zaslala žalovanému na jeho účet, a to konkrétně dne [datum] (přehledem bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli ze dne 14. 9. 2024) přičemž žalovaný nijak nerozporoval, že by bankovní účet, na který byly prostředky zaslány nebyl jeho. Žalovaný dosud zaplatil žalobkyni pouze částku 1 254,36 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně úvěruschopnost žalovaného zkoumala dotazem na jeho příjmy a výdaje. Žalovaný uvedl, že v domácnosti s ním žije 5 a více osob, jeho měsíční výdaje na bydlení jsou 5 000 Kč a měsíční příjmy jsou 25 000 Kč (výpis o posouzení úvěruschopnosti). Dle listiny s názvem Income verification žalobkyně provedla soupis příjmů žalovaného, kdy však nejde prokazatelně o výpis z jeho účtu. Dle listiny s názvem CreditwrthinessMethodology žalobkyně úvěruschopnost posuzuje zejména na základě porovnání příjmů a výdajů, kromě toho nahlíží do nejrůznějších dostupných databází (CEE, IR, registr hledaných osob, registr neplatných dokladů, katastrální rejstřík apod.) Pracovník ke všem příjmům žadatele kontroluje, zda byly doloženy odpovídají doklady (bankovní výpisy, daňové přiznání, potvrzení zaměstnavatele atd.) a v případě výdajů pracuje nejen s informacemi klienta, ale i faktickým dopočítáváním výdajů, komparuje je s obvyklými minimálními výdaji, jak s nimi pracuje zákon č. 440/2006 Sb., zohledňuje i počet členů domácnosti. Žalobkyně k prokázání ověření úvěruschopnosti předložila jednak shora citovaný výpis z posouzení úvěruschopnosti a listinu stran potvrzení o ověření příjmu žalované (listina Identifikované příjmy). Pokud se týká výdajů k tomu nebylo ze strany žalobkyně nic dalšího předloženo. Žalobkyně vyzvala žalovaného dopisem ze dne 21. 5. 2025 k úhradě dlužné před podáním žaloby, ale žalovaný nic dalšího nezaplatil.
5. Zjištěný skutkový stav soud následně posoudil po právní stránce a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 S., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), na základě, které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout k čerpání částku až do výše 66 900 Kč převodem na jeho bankovní účet, oproti závazku žalovaného tuto částku vrátit spolu s poplatky a úrokem. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky poskytla žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztah mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“). Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jejích schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.
6. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Pokud se týká příjmů, žalobkyně měla k dispozici (byť jej soudu ani nepředložila) pouze výpis z bankovního účtu s příchozími transakcemi za neznámo kolik měsíců ani z jakého titulu tento příjem na účet přichází. Pokud se týká výdajů, tak zde žalobkyně rovněž pochybila, když dle výpisu o posouzení úvěruschopnosti uvěřila tvrzením žalovaného o jeho výdajích, aniž by si tyto blíže ověřila a verifikovala. Uvedené nepřeklene ani to, že žalobkyně dopočítává výdaje z životního a existenčního minima a nahlíží do nejrůznějších databází, neboť výdaje je nutné zkoumat zvlášť v každém jednotlivém případě a nelze vycházet z pouhých statistických dat, nebo nahlédnutím do databází, jejichž výstup nenapovídá skoro nic o skutečných výdajích. Pokud žalovaný disponoval bankovním účtem, jak vyplývá z předložených listin, měla žalobkyně možnost se s kompletním výpisem z účtu seznámit. Nelze pak přehlédnout, že ZSU ukládá v § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) poskytovateli úvěru povinnost uchovávat dokumenty, které sloužily k posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože soud je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, o čemž svědčí i podaná žaloba, kde žalobkyně uvedla, že v případě, že by soud neshledal důvodnost žaloby na podkladě uzavřené smlouvy, žádá o zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.
7. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a uložit žalovanému vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému částku 11 500 Kč a žalovaný jí vrátil 1 254,36 Kč Kč, pročež jí stále dluží částku 10 245,64 Kč a v tomto rozsahu soud žalobě vyhověl. Lhůtu k plnění 3 dny od právní moci rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř., když v daném případě neshledal pro jiný postup podmínky.
8. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala, pročež nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Stejně tak rozhodl i Krajský soud v Ostravě v rozhodnutí ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160. Žalovaný uhradil žalobkyni od poskytnutí prostředků pouze částku 6,37 Kč, a to dne 10. 6. 2024, a je proto naprosto zjevné, že dosud nebylo v jeho možnostech dlužnou jistinu uhradit. Žalobě pak nebylo možné vyhovět ani co do zaplacení sjednaného poplatku, smluvního úroku a smluvní pokuty, a to z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy. Proto byla žaloba ve zbytku zamítnuta.
9. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měl částečný úspěch žalovaný, a to už jen s ohledem na požadovanou jistinu se smluvní pokutou a kapitalizované příslušenství, které žalobkyně učinila předmětem žaloby, který by tak měla právo na náhradu nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
10. Žalobkyně se svým návrhem domáhala nejprve vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 1 014 Kč. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni soudní poplatek do výše podle položky 1 bodu 1. písm. b), tj. 1 260 Kč, ve spojení s položkou 2 bodem 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 246 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).