Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 13 846 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 11 728,83 Kč od 15. 6. 2024 do zaplacení a částku 246,32 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. 3703-223781/0710, VS: [var. symbol], doplatek soudního poplatku ve výši 253 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 11 533,10 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč a 11 500 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou pravidelných měsíčních splátek, vypověděla žalobkyně smlouvu ke dni 14. 6. 2024. Před poskytnutím úvěru byla zkoumána schopnost žalovaného splácet, a to především z informací poskytnutých žalovaným a z bankovních a nebankovních registrů. Žalovaný dosud uhradil pouze 8 000 Kč a zbývající dlužnou částku neuhradil ani přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, postupoval soud dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) a k projednání věci jednání nenařizoval.
3. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobkyně analyzovala před uzavřením smlouvy schopnost žalovaného splácet, a to z informací poskytnutých ji žalovaným a nahlédnutím do veřejných registrů (obecné principy posuzování a filozofie společnosti, identifikované příjmy, výpis o posouzení úvěruschopnosti). Dne [datum] žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru (smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], autorizace ověření totožnosti, banka ID výpis, VOP), na jejímž základě mu poskytla úvěr ve výši 8 000 Kč dne [datum] a 11 500 dne [datum] a to bezhotovostním bankovním převodem. (přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli). Žalovaný se zavázal úvěr splatit v pravidelných splátkách. (předpis denních splátek, upomínka o prodlení). Žalovaný svůj závazek nesplnil a zaplatil toliko 8 000 Kč. Předžalobní upomínka byla žalovanému zaslána dne 27. 11. 2024 (podací lístek, výzva k úhradě před podáním žaloby). Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, věrohodné a pro výsledek řízení závazné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani výsledek řízení. Další důkazy nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.
4. Na základě shora uvedeného zjištění z listinných důkazů předložených žalobkyní, učinil soud skutkový závěr o tom, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 19 500 Kč, které se žalovaný zavázal žalobkyni, a to včetně sjednaného poplatku za poskytnutí úvěru a smluvního úroku. Z této částky žalovaný dosud vrátil pouze 8 000 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě informací, které ji sám žalovaný poskytl a nahlédnutím do veřejných registrů, dále měla mít k dispozici listiny na základě kterých ověřila čistý příjem žalovaného. Žádné doklady k zjišťování příjmů či výdajů žalovaného nebyly ze strany žalobkyně ani přes výzvu soudu doplněny. Žalovaný neuhradil svůj dluh ani přes výzvu učiněnou před podáním žaloby.
5. Z výše uvedeného skutkového stavu je patrno, že žalovanému jako spotřebiteli ve smyslu § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) byla žalobkyní jako poskytovatelem poskytnuta peněžní částka ve výši 19 500 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ). Na předmětnou smlouvu o úvěru, kterou upravuje ustanovení § 2395 a násl. o.z., se uplatní i právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru, a to i právní úprava zakotvená v § 86 a 87 tohoto zákona.
6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
8. Podle § 87 odst. 1 věta první, ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Podle § 87 ZoSÚ věty druhé soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.
9. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Dle tvrzení žalobkyně, zkoumala před uzavřením smlouvy schopnost žalovaného úvěr splácet pouze lustrací z příslušných registrů a dále vycházel z informací poskytnutých žalovaným, přičemž měla sice ověřovat jeho příjmy ale k výzvě soudu potřebné listiny nedoložila. Z toho je patrno, že žalobkyně před uzavřením smlouvy nezkoumal úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, která řádné prověření schopnosti spotřebitele úvěr splácet a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. Protože právní předchůdce žalobkyně neposuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, porušil tím ustanovení § 86 odst. 1 ZoSÚ, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona smlouva o úvěru uzavřená s žalovaným neplatná. Této skutečnosti si je zřejmě vědoma i sama žalobkyně, když alternativně v žalobě uvádí, že pro případ, že soud nebude mít nárok z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru za prokázaný, domáhá se toliko vydání bezdůvodného obohacení.
10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ.
11. Žalovaný je tedy povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu při zohlednění případného plnění žalovaného z neplatné smlouvy. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy žalovanému peněžní prostředky ve výši 19 500 Kč a žalovaný nevrátil ničeho. Proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 11 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, kdy splatnost nesplacené jistiny určuje soud. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení tak nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu.
12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 11 500 Kč, zatímco částka jistiny ve výši 13 846 Kč spolu s příslušenstvím tvořícím zákonný úrok z prodlení a smluvní úrok byla zamítnuta. (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
13. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 25 346,40 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 1 014 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. 5 % z žalované částky, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 253 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).