Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení:- částky 9 000 Kč,- úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 24 000 Kč od 25. 8. 2025 do zaplacení,- nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč,- částky 4 755 Kč.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku číslo účtu [č. účtu], variabilní symbol [var. symbol], doplatek soudního poplatku ve výši 478 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 28 755 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci dne 23. 5. 2025 uzavřeli smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které byly žalovanému zaslány na bankovní účet. Žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit, spolu se sjednaným poplatkem ve výši 9 000 Kč, a to do 24. 8. 2025. Žalovaný svůj dluh nesplnil řádně a včas, když na tento neuhradil ničeho. Žalobkyně dále požaduje zaplatit náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč (po 500 Kč za každou ze čtyř výzev k úhradě dluhu) a smluvní pokutu za prodlení s úhradou zápůjček ve výši 4 755 Kč. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu, avšak bezvýsledně.
2. K výzvě soudu, aby doplnila tvrzení a označila důkazy k tomu, jakým způsobem byla posouzena úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že nehodlá tvrzení jakkoliv doplňovat a navrhla, aby soud její nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.
5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 23. 5. 2025 účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč (smlouva o zápůjčce, výpis z účtu), kterou se žalovaný zavázal vrátit do 63 dnů od jejího poskytnutí, a to spolu s poplatkem ve výši 9 000 Kč. Žalovaný ve sjednaném termínu zápůjčku nevrátil, a to ani na základě opakovaných upomínek žalobkyně (4x upomínka) a následné předžalobní výzvy (předžalobní výzva, podací arch). V řízení nebylo ani jen tvrzeno, že by žalovaný na poskytnutou zápůjčku čehokoliv zaplatil.
6. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.
7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.
11. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nevyhověla výzvě soudu k doplnění tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného a sama navrhla, aby soud její nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení, soud žalobkyni již opětovně k doplnění tvrzení nevyzýval a dospěl k závěru, že povinnost ověřit úvěruschopnost žalovaného žalobkyně nesplnila, což má za následek absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
12. V důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč, přičemž žalovaný jí nevrátil ničeho. Co do jistiny poskytnutého úvěru proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný závazky ze smlouvy vázán.
13. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Tento závěr vyplývá z rozsudku NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, které bylo dne 10. 12. 2025 přijato k publikování ve Sbírce rozhodnutí NS ČR s právní větou: „Je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“
14. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci nedohodli na nové době splatnosti jistiny úvěru, byla tato určena soudem. Soud přitom nemohl zohlednit aktuální majetkové a osobní poměry žalovaného, když k tomu by byla nutná jeho procesní aktivita, kterou žalovaný v řízení nevyvinul. Soudu proto nezbylo, než novou splatnost určit na základě vlastní úvahy, na základě které soud dospěl k závěru, že přiměřenou lhůtou pro splacení dlužné jistiny je lhůta o délce třiceti dnů od právní moci rozsudku, která je jednak dostatečná proto, aby si žalovaný zajistil potřebné financování (nedisponuje-li sám potřebnými prostředky), a současně takto stanovená splatnost významně nezasáhne do práv žalobkyně.
15. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nelze přiznat ani požadovaný zákonný úrok z prodlení (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě, č. j. 8 Co 123/2024-66).
16. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 28 755 Kč s příslušenstvím, přičemž přiznána jí byla částka 15 000 Kč. Po přihlédnutí k zamítnutému příslušenství (srov. 23 Cdo 2585/2015), tedy nákladů na uplatnění pohledávky a zákonného úroku z prodlení, kapitalizovaného ke dni rozhodnutí, tak lze konstatovat, že poměr procesního úspěchu a neúspěchu obou účastníků byl téměř stejný, pročež bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
17. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 28 755 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 960 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b) ZSoP (tj. do výše 1 438 Kč), ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 478 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 ZSoP).