13 C 186/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 204 266,98 Kč (sestávající z jistiny úvěru ve výši 202 393,98 Kč, poplatků ve výši 273 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč) s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 19. 3. 2021 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 296 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet, spolu se smluvním úrokem 13,76 % ročně, a to v 96 měsíčních splátkách po 5 169 Kč. Jelikož žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 24. 2. 2025. Žalovaný na úvěr zaplatil celkem částku 218 612 Kč, kterou žalobkyně započetla na úrok, jistinu a poplatky. Zbývající část dluhu žalovaný nezaplatil, a to ani po zaslání předžalobní výzvy.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalovaného posoudila na základě jeho kreditního skóre, stanoveného pomocí statistického modelu, a kontrolou žalovaného v externích registrech. Na základě uvedených zjištění a s ohledem na výši úvěru a měsíční splátky shledala žalobkyně žalovaného schopným splácet předmětný úvěr. Poukázala rovněž na skutečnost, že žalovaný po dobu téměř čtyř let úvěr splácel, což svědčí o jeho úvěruschopnosti v době uzavření smlouvy.

3. Žalovaný se k žalobě vyjádřil pouze tak, že na straně advokátní kanceláře shledává řadu procesních nedostatků (které nijak nespecifikoval).

4. K nařízenému jednání se žalovaný nedostavil, když dne 10. 10. 2025 soudu doručil omluvu a žádost o odročení jednání, kterou odůvodnil zhoršením zdravotního stavu. Z přiložených lékařských zpráv soud zjistil, že žalovaný dne 29. 8. 2025 podstoupil operační zákrok, v rámci kterého mu byl chirurgicky odstraněn kostní výrůstek z pravé paty, způsobený dřívějším úrazem. Téhož dne byl žalovaný propuštěn do domácího léčení. Následně se opakovaně dostavoval k ambulantním vyšetřením, kdy po vytažení stehů u něj došlo k narušení a bolestivosti pooperační rány, což bylo řešeno převazy a medikací. Poslední zpráva z 4. 10. 2025 uvádí, že žalovaný trpí bolestí v oblasti rány, jinak je bez potíží. Jelikož z lékařských zpráv nevyplývá, že by žalovaný nebyl schopen účasti u soudního jednání, naopak, je z nich zřejmé, že se opakovaně byl schopen dostavovat k lékařským vyšetřením, soud neshledal žádost o odročení jednání důvodnou a jednání provedl v nepřítomnosti žalovaného.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 19. 3. 2021 účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 296 000 Kč, z něhož část (220 194 Kč) byla použita na úhradu dřívějšího dluhu žalovaného a zbývající část (75 806 Kč) byla žalovanému vyplacena na účet. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet, spolu se smluvním úrokem 13,76 % ročně, a to v 96 měsíčních splátkách po 5 169 Kč (smlouva o úvěru č. [hodnota] vč. přílohy č. [hodnota] a výpisu proplacení). Žalovaný úvěr nejdříve řádně splácel, od června 2024 však přestal sjednané splátky hradit, v důsledku čeho žalobkyně úvěr zesplatnila, a to dopisem ze dne 24. 2. 2025, kterým žalovaného vyzvala k úhradě dluhu ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. Žalovaný na úvěr zaplatil celkem 218 612 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad, výzva k úhradě vč. podacího archu). Žalovaný byl následně k úhradě dluhu vyzván i předžalobní upomínkou (předžalobní výzva, podací arch). Z karty klienta vyplývá, že žalovaný při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je zaměstnaný s příjmem 25 600 Kč měsíčně (další příjmy domácnosti ve výši 25 000 Kč). Je svobodný, bydlí u rodičů a nemá vyživovací povinnosti. Měsíční výdaje domácnosti uvedl ve výši 22 500 Kč. Lustrace žalovaného v externích registrech byla negativní. Z úvěrové zprávy NRKI vyplývá, že žalovaný měl v době uzavření úvěrové smlouvy závazky ze 4 dalších splátkových úvěrů. Devět úvěrů mu bylo odmítnuto.

6. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na ně i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.

7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem10. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.11. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí a dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nedostatky v posouzení úvěruschopnosti soud spatřuje především v tom, že žalobkyně se vůbec nezabývala otázkou jeho skutečných příjmů a výdajů žalovaného, když v tomto směru se spokojila pouze s odhadem, stanoveným na základě statistického modelu. Takový postup nelze shledat dostačujícím, protože i kdyby byl statistický model žalobkyně sebespolehlivější, jeho výsledky budou relevantní pouze ve vztahu k určité množině osob jako celku, nevypovídají však nic o finanční situaci konkrétního jednotlivce. Statistická data tak můžou sloužit při posuzování úvěruschopnosti dlužníka jako určité vodítko, nikoliv však jako jediný zdroj informací (srov. 33 Cdo 1017/2024). Co se týče argumentu žalobkyně, že žalovaný po určitou dobu úvěr řádně splácel, z čehož žalobkyně dovozuje, že v době uzavření smlouvy úvěruschopný byl, k tomu soud dodává, že prezentovaný názor je v rozporu s judikaturou Soudního dvora EU, který například v rozhodnutí ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C-755/22 uvedl, že směrnice 2008/48/ES musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. V tomto směru lze odkázat rovněž na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, č. j. 8 Co 66/2025-57 ze dne 16. 5. 2025, podle kterého je bez významu, zda dlužník následně podle smlouvy plnil. Klíčové je pouze to, zda úvěrující před poskytnutím úvěru zkoumal úvěruschopnost s odbornou péčí12. Jelikož žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, má to za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. Ačkoliv ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věty druhé, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy v době uzavření úvěrové smlouvy), vyžadovalo, aby se spotřebitel neplatnosti smlouvy dovolal, jednalo se o nedůslednou transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, která vyžadovala, aby vnitrostátní soudy z úřední povinnosti zkoumaly, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodily důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají. Soudní dvůr Evropské unie pak ve svém rozsudku ze dne 5. 3 2020, sp. zn. C-679/18 konstatoval, že právní úprava obsažena ve zmíněném ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věta druhá, ve znění účinném do 28. 5. 2022, je v rozporu s Články 8 a 23 směrnice 2008/48, což následně zákonodárce vedlo ke změně příslušného ustanovení. Z popsaných důvodů proto soud přihlédl k neplatností posuzované smlouvy z úřední povinnosti, tedy i bez námitky žalovaného. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli.13. V důsledku neplatnosti úvěrové je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 296 000 Kč, přičemž žalovaný jí vrátil 218 612 Kč. Pokud žalobkyně platby žalovaného započetla na jiné nároky než na jistinu úvěru, soud k těmto zápočtům nepřihlížel, když s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy žalobkyni nevznikl nárok na jakékoliv plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut. Celou žalovaným uhrazenou částku je proto nutné považovat za úhradu jistiny úvěru (zápůjčky) ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. V rozsahu rozdílu výše uvedených částek, tedy co do částky 77 388 Kč, která představuje dosud neuhrazenou jistinu úvěru, proto soud žalobě vyhověl, ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.14. Žalovaný byl vyzván k vrácení dlužné částky dopisem ze dne 24. 2. 2025, a to ve 14 denní lhůtě od vyhotovení dopisu, která uplynula 10. 3. 2025 a počínaje následujícím dnem je žalovaný se splněním dluhu v prodlení. Žalobkyni byl proto přiznán rovněž úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši 12 % ročně, jak je stanovena nařízením č. 351/2013 Sb. Část úroku z prodlení za období od 11. 3. 2025 do 26. 5. 2025 žalobkyně kapitalizovala částkou 5160,15 Kč, kterou vypočetla z celé žalované částky. Jelikož soud žalobkyni přiznal méně než požadovala, upravil rovněž výpočet kapitalizované části úroku z prodlení, který za období od 11. 3. 2025 do 26. 5. 2025 činí 1 959,08 Kč (při sazbě 12 % ročně ze základu 77 388 Kč).15. Pokud jde o lhůtu k plnění, soud dospěl k závěru, že s přihlédnutím k poslední známé výši příjmu žalovaného (25 600 Kč) a s ohledem na celkovou výši dlužné částky (tj. 77 388 Kč) nelze očekávat, že by žalovaný byl schopen dluh splnit v obvyklé třídenní pariční lhůtě, a proto jej soud zavázal k úhradě dluhu ve lhůtě o délce třiceti dnů od právní moci rozsudku, která je jednak dostatečná proto, aby si žalovaný zajistil potřebné finanční prostředky, a současně takto stanovená splatnost významně nezasáhne do práv žalobkyně.16. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 204 266,98 Kč, přičemž přiznána jí byla částka 77 388 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně byla procesně úspěšná v rozsahu 37,9 % a ve zbývajícím rozsahu (62,1 %) byl úspěšný žalovaný. I bez zohlednění zamítnutého příslušenství je tedy zřejmé, že procesně úspěšnější stranou byl žalovaný, kterému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, pročež bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.