Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni:- částku 11 195 Kč,- kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 11 195 Kč za období od 18. 9. 2012 do 27. 9. 2023 ve výši 9 258,22 Kč,- úrok z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 11 195 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení,a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení:- částky 12 540 Kč,- kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z částky 12 540 Kč za období od 18. 9. 2012 do 27. 9. 2023 ve výši 10 654,46 Kč,- úroku z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 12 540 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.
III. Žádný z účastníku nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 23 735 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne 20. 10. 2010 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] smlouvu o půjčce č. [hodnota], na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal půjčku vrátit, spolu se souhrnným poplatkem ve výši 12 540 Kč. Celkovou dlužnou částku měl žalovaný uhradit v 60 týdenních splátkách po 465 Kč. Poslední splátka byla splatná dne 14. 12. 2011 a do tohoto dne byl žalovaný povinen zaplatit celý dluh. Žalovaný dluh řádně nehradil, když na tento zaplatil celkem pouze 3 805 Kč. Pohledávka za žalovaným byla žalobkyni postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, a to s účinností ke dni 27. 9. 2023. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Od postoupení pohledávky žalovaný žalobkyni nezaplatil ničeho, a to ani po zaslání předžalobní výzvy. Žalobkyně proto požaduje zaplatit dlužnou jistinu ve výši 12 927,56 Kč, část souhrnného poplatku ve výši 10 807,44 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 23 735 Kč od 18. 9. 2012, který za období od 18. 9. 2012 do 27. 9. 2023 kapitalizovala v částce 19 912,68 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 20. 10. 2010 právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o půjčce (smlouva o půjčce č. [hodnota]), na základě které byla žalovanému poskytnuta finanční částka 15 000 Kč, a to v hotovosti. Žalovaný se zavázal věřiteli kromě jistiny půjčky zaplatit také souhrnný poplatek ve výši 12 540 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 27 540 Kč se žalovaný zavázal uhradit ve 60 týdenních splátkách. Žalovaný sjednané splátky řádně nehradil, když právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil podle žalobních tvrzení celkem 3 805 Kč. Dopisem ze dne 29. 9. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni, k němuž došlo smlouvou ze dne 21. 9. 2023 (smlouva o postoupení pohledávek vč. příloh, oznámení o postoupení pohledávky). Předžalobní upomínkou ze dne 3. 6. 2024, vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu (předžalobní výzva, podací lístek), a to ve lhůtě do 18. 6. 2024.
4. Po právní stránce soud věc hodnotil dle předpisů účinných ke dni uzavření smlouvy o půjčce.
5. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
6. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.
7. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
8. Soud aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Část smlouvy o půjčce ze dne 20. 10. 2010, v níž si strany ujednaly „souhrnný poplatek“ ve výši 12 540 Kč, soud považuje za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.). Tento rozpor soud shledává v nepřiměřené výši sjednaného úroku. Soud je toho názoru, že „souhrnný poplatek“ neměl jinou funkci, než funkci sjednané odměny za poskytnutí peněžních prostředků, a proto je nutné jej posuzovat jako smluvní úrok. Úrok ve výši 12 540 Kč jako odměna za poskytnutí půjčky 15 000 Kč představuje 83,6 % jistiny půjčky. Roční průměrná sazba nákladů (RPSN) předmětné půjčky činila 224,28 %. Ze statistických údajů ČNB přitom vyplývá, že v říjnu 2010, kdy byla smlouva uzavřena, činila průměrná sazba RPSN u bankovních úvěrů na spotřebu domácností 15,8 %. V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, který konstatoval, že „v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce "spokojí" - bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník - s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá "zhodnotit" běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky.“ V případě posuzované smlouvy soud dospěl k závěru, že výše úvěrových nákladů víc než 14-násobně přesahuje obvyklou míru nákladů spotřebitelských úvěrů, stanovenou zejména s přihlédnutím k úrokovým sazbám uplatňovaným v rozhodném období bankami při poskytování úvěrů nebo půjček a je natolik vysoká, že se zcela zjevně příčí dobrým mravům. Pokud se tedy žalobkyně domáhala zaplacení souhrnného poplatku ve výši 12 540 Kč, soud v této části (včetně příslušného úroku z prodlení) žalobu zamítl.
9. Jelikož neplatné smluvní ujednání je obsahově oddělitelné od zbývající části smlouvy, nemá jeho neplatnost vliv na smluvní povinnost žalovaného zaplatit jistinu poskytnuté půjčky ve sjednané lhůtě splatnosti (§ 41 obč. zák.) V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla částku 15 000 Kč, přičemž žalovaný jí vrátil celkem 3 805 Kč. Vzhledem k neplatnosti ujednání o „souhrnném poplatku“ je celou takto zaplacenou částku potřeba započíst na jistinu půjčky, z níž tak zůstala neuhrazena část ve výši 11 195 Kč. V tomto rozsahu byla žaloba shledána důvodnou.
10. Pokud jde o splatnost žalobou uplatněného nároku, poslední splátka sjednané půjčky byla splatná dne 14. 12. 2011. Nejpozději k tomuto okamžiku tak měl žalovaný jistinu půjčky vrátit a pokud tak neučinil, dostal se následujícího dne s úhradou svého dluhu do prodlení a je tedy povinný zaplatit žalobkyni i úrok z prodlení, jehož výše se řídí právními předpisy, účinnými ke dni vzniku prodlení, tedy v tomto případě nařízením vlády č. 142/1994 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2013. Ke dni vzniku prodlení činila zákonná výše úroku z prodlení 7,75 % ročně, ovšem za situace, kdy žalobkyně požaduje úrok z prodlení ve výši 7,5 % ročně a to od 18. 9. 2012, soud při vázanosti žalobním návrhem (§ 153 odst. 2 o. s. ř.) nemohl žalobkyni přiznat více, než kolik požadovala. Proto soud žalovaného zavázal k úhradě úroku z prodlení, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.
11. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k výši a povaze dluhu, délce prodlení, jakož i k dosavadnímu pasivnímu postoji žalovaného, soud neshledal žádné důvody pro poskytnutí delší lhůty, případně pro povolení splátek.
12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V tomto případě byl ve sporu úspěšnější žalovaný (míra jeho procesního úspěchu činí 53 %), kterému však dle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly, proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.