Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 872 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za období ve výši 850,39 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 872 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 2 252 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částek 5 952 Kč, 5 740 Kč a 3 180 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně - společností [právnická osoba] dne 9. 12. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit částku 11 951 Kč, představující kapitalizovaný smluvní úrok za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 6 277 Kč, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatek za flexibilní splácení ve výši 1 834 Kč. Celkovou dlužnou částku měl žalovaný uhradit v 78 týdenních splátkách po 256 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 8. 6. 2023. Žalovaný dluh řádně a včas nehradil, když na tento zaplatil celkem pouze 2 048 Kč. Žalobkyně proto požaduje zaplatit dlužnou jistinu ve výši 5 952 Kč a zákonný úrok z prodlení od 9. 6. 2023, jehož část za období od 9. 6. 2023 do 27. 9. 2023 kapitalizovala v částce 275,28 Kč. Žalovaný dále dne 22. 11. 2021 s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit částku 9 611 Kč, představující kapitalizovaný smluvní úrok za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 6 277 Kč, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatek za flexibilní splácení ve výši 1 834 Kč. Celkovou dlužnou částku měl žalovaný uhradit v 78 týdenních splátkách po 226 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 22. 5. 2023. Žalovaný dluh řádně a včas nehradil, když na tento zaplatil celkem pouze 2 260 Kč. Žalobkyně proto požaduje zaplatit dlužnou jistinu ve výši 5 740 Kč a zákonný úrok z prodlení od 23. 5. 2023, jehož část za období od 23. 5. 2023 do 27. 9. 2023 kapitalizovala v částce 306,13 Kč. Dne 8. 9. 2021 žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit částku 13 979 Kč, představující kapitalizovaný smluvní úrok za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 7 847 Kč, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatek za flexibilní splácení ve výši 2 292 Kč. Celkovou dlužnou částku měl žalovaný uhradit v 78 týdenních splátkách po 308 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 8. 3. 2023. Žalovaný dluh řádně a včas nehradil, když na tento zaplatil celkem pouze 6 820 Kč. Žalobkyně proto požaduje zaplatit dlužnou jistinu ve výši 3 180 Kč a zákonný úrok z prodlení od 9. 3. 2023, jehož část za období od 9. 3. 2023 do 27. 9. 2023 kapitalizovala v částce 268,98 Kč. Pohledávky za žalovaným byly žalobkyni postoupeny Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Od postoupení pohledávek žalovaný žalobkyni nezaplatil ničeho, a to ani po zaslání předžalobní výzvy.
2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, jejich ověřením doklady vyžádanými od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z toho, že žalovaný měl v rozhodné době příjem ze státní podpory ve rozmezí od 22 514 Kč do 32 303 Kč, bydlel v nájmu a neměl vyživovací povinnosti ani zápůjčky či kreditní karty od jiných společností. S ohledem na výši jeho příjmu tak dospěla k závěru, že žalovaný byl schopen poskytnuté zápůjčky splácet. Žalobkyně dále uvedla, že její právní předchůdkyně ověřila majetkovou situaci žalovaného i na základě výměru sociální podpory a výplatních pásek. Tyto listiny ovšem (přestože k tomu byla vyzvána) soudu nepředložila.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.
5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným tři smlouvy o spotřebitelském úvěru (smlouva č. [hodnota], smlouva č. [hodnota] a smlouva č. [hodnota]), na základě kterých byly žalovanému poskytnuty finanční částky 8 000 Kč, 8 000 Kč a 10 000 Kč, a to vždy v hotovosti. Žalovaný se zavázal věřiteli každý z úvěrů splatit v 78 týdenních splátkách, které však řádně nehradil, když právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil pouze 2 048 Kč na smlouvu č. [hodnota], 2 260 Kč na smlouvu č. [hodnota] a 6 820 Kč na smlouvu č. [hodnota] (3x tabulka umoření). Dopisem ze dne 29. 9. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení obou pohledávek na žalobkyni, k němuž došlo smlouvou ze dne 21. 9. 2023 (smlouva o postoupení pohledávek vč. přílohy, oznámení o postoupení pohledávky). Předžalobní upomínkou ze dne 28. 3. 2024, odeslanou 2. 4. 2024, vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu, a to ve lhůtě do 12. 4. 2024 (předžalobní výzva, podací lístek). Z žádostí o úvěr (zákaznických karet) vyplývá, že žalovaný při uzavírání úvěrových smluv uvedl ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je nezaměstnaný, má příjem ve výši 8 134 až 15 976 Kč, přičemž celkový příjem jeho domácnosti měl činit 22 514 Kč až 32 303 Kč měsíčně. Bydli v nájmu a nemá žádné vyživovací povinnosti. Dále uvedl, že jeho celkové měsíční výdaje činí 2 150 Kč až 3 320 Kč s tím, že nemá žádné jiné závazky. V žádostech je dále uvedeno, že čistý příjem žadatele byl ověřen ze dvou výplatních pásek a z výměru důchodu nebo rozhodnutí o přiznání dávky, tyto listiny ovšem soudu předloženy nebyly (3x žádost o úvěr – karta klienta).
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.
10. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí a dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nedostatky v posouzení úvěruschopnosti soud spatřuje v tom, že žalobkyně dostatečně neověřila příjmy žalovaného, kterému úvěry poskytla za situace, kdy tento byl nezaměstnaný (tudíž pokud i měl příjem z podpory v nezaměstnanosti, jednalo se o pouze časově omezenou dávku) a tvrzení o celkovém příjmu domácnosti nijak blíže nespecifikoval a nedoložil. Právní předchůdkyně žalobkyně se navíc vůbec nezabývala otázkou skutečných výdajů žalovaného, když v tomto směru se spokojila pouze s ničím nepodloženým tvrzením žalovaného.
11. Jelikož žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, má to za následek neplatnost předmětných úvěrových smluv.
12. Ačkoliv ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věty druhé, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy v době uzavření předmětných úvěrových smluv), vyžadovalo, aby se spotřebitel neplatnosti smlouvy dovolal, jednalo se o nedůslednou transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, která vyžadovala, aby vnitrostátní soudy z úřední povinnosti zkoumaly, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodily důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají. Soudní dvůr Evropské unie pak ve svém rozsudku ze dne 5. 3 2020, sp. zn. C-679/18 konstatoval, že právní úprava obsažena ve zmíněném ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věta druhá, ve znění účinném do 28. 5. 2022, je v rozporu s Články 8 a 23 směrnice 2008/48, což následně zákonodárce vedlo ke změně příslušného ustanovení. Z popsaných důvodů proto soud přihlédl k neplatností posuzovaných úvěrových smluv z úřední povinnosti, tedy i bez námitky žalovaného. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli.
13. V důsledku neplatnosti úvěrových smluv je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční částky 8 000 Kč, 8 000 Kč a 10 000 Kč (tj. celkem 26 000 Kč), přičemž žalovaný jí vrátil 2 048 Kč, 2 260 Kč a 6 820 Kč (tj. celkem 11 128 Kč). V rozsahu rozdílů těchto částek, tedy co do částky 14 872 Kč proto soud žalobě vyhověl.
14. Pokud jde o úroky z prodlení, zde platí, že v případě neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, splatnost jistiny úvěru (na rozdíl od obecné úpravy - § 1958 odst. 2 o. z.) neurčuje věřitel svou výzvou k plnění, ale určí se buď dohodou účastníků, a pokud k ní (tak jako v nyní posuzované věci) nedošlo, pak tuto novou splatnost určí svým rozhodnutím soud - srov. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.
15. Soud si je vědom toho, že v soudní praxi nepanuje shoda na tom, jakým způsobem by měly soudy přistupovat k určení nového termínu splatnosti, respektive, který z účastníků by měl nést břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k možnostem dlužníka vrátit věřiteli jistinu úvěru. Z dostupných rozhodnutí odvolacích soudů vyplývá, že zatímco některé odvolací senáty kladou tato břemena na stranu dlužníka a zejména v případě procesně pasivních dlužníků (žalovaných) počátek prodlení zpravidla vážou na uplynutí lhůty k plnění, uvedené ve výzvě k úhradě dluhu (např. rozsudek Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 119/2024-98, nebo rozsudek Krajského soudu v Plzni, č. j. 64 Co 470/2024-83), jiné senáty se kloní k názoru, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní v tomto směru tíží věřitele (žalobce) a nárok na úrok z prodlení v těchto případech věřitelům nepřiznávají vůbec (např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 7 Co 1000/2024-40 nebo rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 12 Co 225/2024-40), případně jej přiznávají až po uplynutí doby splatnosti, stanovené prvostupňovým soudem (např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 75 Co 188/2024-366). Rovněž senáty Krajského soudu v Ostravě, jakožto odvolací instance zdejšího soudu, rozhodují v této otázce rozdílně, když z poslední doby lze odkázat například na rozhodnutí č. j. 15 Co 119/2024-143 nebo č. j. 15 Co 191/2024-43, kterými byl věřiteli úrok z prodlení přiznán od výzvy k plnění, zatímco například rozhodnutími č. j. 8 Co 86/2024-57 nebo č. j. 8 Co 123/2024-66 byl věřiteli přiznán úrok z prodlení až od uplynutí splatnosti, stanovené rozhodnutím prvostupňového soudu.
16. V situaci, kdy existuje více možností, jak vykládat ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ, soud postupoval v intencích stanovených nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2063/17, podle kterého při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.
17. Soud proto dospěl k závěru že ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ je třeba vykládat tak, že v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je žalovaný (spotřebitel) povinen vrátit žalobci (věřiteli) jistinu úvěru ve lhůtě splatnosti, kterou (nedohodnou-li se na ní účastníci) určí soud tak, aby odpovídala možnostem žalovaného a zohledňovala mimo jiné i princip ochrany spotřebitele. Není vyloučeno (naopak je to žádoucí), aby účastníci soudu navrhli, jakým způsobem má být nová splatnost stanovena, a případně aby své návrhy patřičně odůvodnili. Pokud ovšem účastníci zůstanou v tomto směru pasivní, nelze mluvit o neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene, neboť v případě možnosti spotřebitele splatit jistinu úvěru, se jedná o otázku, kterou musí vyhodnotit soud z úřední povinnosti, a tudíž se na ní nevztahují procesní břemena účastníků (jinými slovy, i kdyby ani jeden z účastníků nic netvrdil ohledně možnosti žalovaného zaplatit jistinu úvěru, nezbavuje to soud povinnosti stanovit novou splatnost tohoto nároku).
18. V nyní posuzované věci žalobkyně tvrdila, že žalobou nárokované pohledávky se staly splatnými vždy uplynutím splatnosti poslední ze sjednaných splátek. Ohledně možnosti žalovaného zaplatit dlužnou jistinu v uvedených termínech ovšem žalobkyně neuvedla ničeho. Ke svým platebním možnostem se nevyjádřil ani žalovaný, který byl v řízení zcela pasivní. Vzhledem k tomu, že v případě možnosti dlužníka splnit dluh se nejedná o skutečnost, kterou by byl povinen tvrdit či prokazovat některý z účastníků (viz předchozí bod tohoto odůvodnění), soud účastníky ani nepoučoval dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. o povinnosti doplnit tvrzení a označit důkazy.
19. S ohledem na výše uvedené, určil novou splatnost jistiny předmětných úvěrů soud, přičemž vycházel z toho, že (jak vyplývá z výše citovaného rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) samotná výzva k plnění nevyvolává splatnost nároku na vrácení jistiny úvěru a nelze tedy bez dalšího vycházet z termínů splatnosti, jak byly tvrzeny žalobkyní. To platí obzvlášť za situace, kdy žalovaný po zesplatnění úvěrů na tyto již ničeho nehradil, což svědčí o tom, že jednorázová úhrada požadovaných částek nebyla ke dni zesplatnění úvěrů v jeho možnostech. Na druhou stranu soud nemohl zohlednit ani aktuální majetkové a osobní poměry žalovaného, když k tomu by byla nutná jeho procesní aktivita, kterou žalovaný v řízení nevyvinul. Soudu proto nezbylo, než novou splatnost určit na základě vlastní úvahy, na základě které soud dospěl k závěru, že s ohledem na celkovou výši dlužné částky lze očekávat, že žalovaný si bude schopen finanční prostředky k úhradě dluhu opatřit v obvyklé třídenní pariční lhůtě, a proto soud žalovaného zavázal k úhradě dluhu ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.
20. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nebyly přiznány požadované úroky z prodlení.
21. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal procesně úspěšné žalobkyni (žaloba byla zamítnuta pouze co do příslušenství) náhradu nákladů řízení, a to dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „a. t.“). Sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 1 a. t. částku 300 Kč. Za tři úkony (příprava a převzetí zastoupení, sepis kvalifikované výzvy k plnění a sepis žaloby) tak žalobkyni náleží náhrada ve výši 900 Kč. Dále jí byla přiznána náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. (3 x 100 Kč) a 21 % DPH ve výši 252 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně, včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, tak činí 2 252 Kč. Soud v tomto případě aplikoval § 14b a. t.., jelikož z úřední činnosti mu je známo, že žalobkyně ve skutkově a právně obdobných věcech podává větší množství návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu (tj. podání na ustáleném vzoru), přičemž požadované plnění nepřevyšuje částku 50 000 Kč.