Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 41 471 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za období ve výši 1 382,37 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 41 471 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 3 838 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 41 471 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně - společností [právnická osoba] dne 9. 10. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 49 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit částku 31 394 Kč, představující kapitalizovaný smluvní úrok za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 21 560 Kč, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatek za flexibilní splácení ve výši 5 625 Kč. Celkovou dlužnou částku měla žalovaná uhradit v 21 měsíčních splátkách po 3 829 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 9. 7. 2023. Žalovaná dluh řádně a včas nehradila, když na tento zaplatila celkem pouze 7 529 Kč. Žalobkyně proto požaduje zaplatit dlužnou jistinu ve výši 41 471 Kč a zákonný úrok z prodlení od 10. 7. 2023, jehož část za období do 27. 9. 2023 kapitalizovala v částce 1 382,37 Kč. Pohledávka za žalovanou byla žalobkyni postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, což bylo žalované písemně oznámeno. Od postoupení pohledávky žalovaná žalobkyni nezaplatil ničeho, a to ani po zaslání předžalobní výzvy.
2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalované na základě zhodnocení informací získaných od žalované, jejich ověřením doklady vyžádanými od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z toho, že žalovaná měla v rozhodné době příjem ze zaměstnání ve výši 27 883 Kč měsíčně, bydlela v nájmu a neměla vyživovací povinnosti ani zápůjčky či kreditní karty od jiných společností. S ohledem na výši jejího příjmu tak dospěla k závěru, že žalovaná byla schopna poskytnutý úvěr splácet. Žalobkyně dále uvedla, že její právní předchůdkyně ověřila majetkovou situaci žalované i na základě pracovní smlouvy a výpisů z účtu za měsíce 8,9/2021. Tyto listiny ovšem (přestože k tomu byla vyzvána) soudu nepředložila s tím, že je nemá k dispozici, neboť zájemci o úvěr doklady pouze předkládají k nahlédnutí.
3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
4. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.
5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru (smlouva č. [hodnota]), na základě které byla žalované poskytnuta finanční částka 49 000 Kč, a to v hotovosti. Žalovaná se zavázala věřiteli úvěr vrátit ve sjednaných splátkách, které však řádně nehradila, když právní předchůdkyni žalobkyně zaplatila pouze 7 529 Kč (tabulka umoření). Dopisem ze dne 29. 9. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované postoupení obou pohledávek na žalobkyni, k němuž došlo smlouvou ze dne 21. 9. 2023 (smlouva o postoupení pohledávek vč. přílohy, oznámení o postoupení pohledávky). Předžalobní upomínkou ze dne 28. 3. 2024, odeslanou téhož dne, vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu, a to ve lhůtě do 12. 4. 2024 (předžalobní výzva, podací lístek). Z žádosti o úvěr (zákaznické karty) vyplývá, že žalovaná při uzavírání úvěrové smlouvy uvedla ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je zaměstnaná na plný úvazek, má příjem ve výši 8 903 Kč, přičemž celkový příjem její domácnosti měl činit 27 883 Kč měsíčně. Dále uvedla, že bydlí v nájmu, nemá vyživovací povinnosti ani jiné dluhy a její celkové měsíční výdaje činí odhadem 2 250 Kč. V žádostech je dále uvedeno, že čistý příjem žadatele byl ověřen z pracovní smlouvy a dvou výpisů z účtu; tyto listiny ovšem soudu předloženy nebyly (žádost o úvěr – karta klienta).
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.
10. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí a dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované. Nedostatky v posouzení úvěruschopnosti soud spatřuje v tom, že žalobkyně dostatečně neověřila příjmy žalované, kdy žalovaná snad doložila jí tvrzený příjem ze zaměstnání, ovšem tvrzení o celkovém příjmu domácnosti (z něhož bylo při posouzení úvěruschopnosti vycházeno) nijak blíže nespecifikovala a neprokázala. Především se však právní předchůdkyně žalobkyně vůbec nezabývala otázkou skutečných výdajů žalované, když v tomto směru se spokojila pouze s odhadem výdajů, uvedeným v žádosti o úvěru, který nebyl ničím podložen.
11. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, má to za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy.
12. Ačkoliv ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věty druhé, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy v době uzavření předmětných úvěrových smluv), vyžadovalo, aby se spotřebitel neplatnosti smlouvy dovolal, jednalo se o nedůslednou transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, která vyžadovala, aby vnitrostátní soudy z úřední povinnosti zkoumaly, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodily důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají. Soudní dvůr Evropské unie pak ve svém rozsudku ze dne 5. 3 2020, sp. zn. C-679/18 konstatoval, že právní úprava obsažena ve zmíněném ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věta druhá, ve znění účinném do 28. 5. 2022, je v rozporu s Články 8 a 23 směrnice 2008/48, což následně zákonodárce vedlo ke změně příslušného ustanovení. Z popsaných důvodů proto soud přihlédl k neplatností posuzovaných úvěrových smluv z úřední povinnosti, tedy i bez námitky žalovaného. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli.
13. V důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční částku 49 000 Kč, přičemž žalovaná jí vrátila 7 529 Kč. V rozsahu rozdílů těchto částek, tedy co do částky 41 471 Kč proto soud žalobě vyhověl (výrok I).
14. Pokud jde o úroky z prodlení, zde platí, že v případě neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, splatnost jistiny úvěru (na rozdíl od obecné úpravy - § 1958 odst. 2 o. z.) neurčuje věřitel svou výzvou k plnění, ale určí se buď dohodou účastníků, a pokud k ní (tak jako v nyní posuzované věci) nedošlo, pak tuto novou splatnost určí svým rozhodnutím soud - srov. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.
15. Soud si je vědom toho, že v soudní praxi nepanuje shoda na tom, jakým způsobem by měly soudy přistupovat k určení nového termínu splatnosti, respektive, který z účastníků by měl nést břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k možnostem dlužníka vrátit věřiteli jistinu úvěru. Z dostupných rozhodnutí odvolacích soudů vyplývá, že zatímco některé odvolací senáty kladou tato břemena na stranu dlužníka a zejména v případě procesně pasivních dlužníků (žalovaných) počátek prodlení zpravidla vážou na uplynutí lhůty k plnění, uvedené ve výzvě k úhradě dluhu (např. rozsudek Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 119/2024-98, nebo rozsudek Krajského soudu v Plzni, č. j. 64 Co 470/2024-83), jiné senáty se kloní k názoru, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní v tomto směru tíží věřitele (žalobce) a nárok na úrok z prodlení v těchto případech věřitelům nepřiznávají vůbec (např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 7 Co 1000/2024-40 nebo rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 12 Co 225/2024-40), případně jej přiznávají až po uplynutí doby splatnosti, stanovené prvostupňovým soudem (např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 75 Co 188/2024-366). Rovněž senáty Krajského soudu v Ostravě, jakožto odvolací instance zdejšího soudu, rozhodují v této otázce rozdílně, když z poslední doby lze odkázat například na rozhodnutí č. j. 15 Co 119/2024-143 nebo č. j. 15 Co 191/2024-43, kterými byl věřiteli úrok z prodlení přiznán od výzvy k plnění, zatímco například rozhodnutími č. j. 8 Co 86/2024-57 nebo č. j. 8 Co 123/2024-66 byl věřiteli přiznán úrok z prodlení až od uplynutí splatnosti, stanovené rozhodnutím prvostupňového soudu.
16. V situaci, kdy existuje více možností, jak vykládat ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ, soud postupoval v intencích stanovených nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2063/17, podle kterého při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.
17. Soud proto dospěl k závěru že ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ je třeba vykládat tak, že v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je žalovaný (spotřebitel) povinen vrátit žalobci (věřiteli) jistinu úvěru ve lhůtě splatnosti, kterou (nedohodnou-li se na ní účastníci) určí soud tak, aby odpovídala možnostem žalovaného a zohledňovala mimo jiné i princip ochrany spotřebitele. Není vyloučeno (naopak je to žádoucí), aby účastníci soudu navrhli, jakým způsobem má být nová splatnost stanovena, a případně aby své návrhy patřičně odůvodnili. Pokud ovšem účastníci zůstanou v tomto směru pasivní, nelze mluvit o neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene, neboť v případě možnosti spotřebitele splatit jistinu úvěru, se jedná o otázku, kterou musí vyhodnotit soud z úřední povinnosti, a tudíž se na ní nevztahují procesní břemena účastníků (jinými slovy, i kdyby ani jeden z účastníků nic netvrdil ohledně možnosti žalovaného zaplatit jistinu úvěru, nezbavuje to soud povinnosti stanovit novou splatnost tohoto nároku).
18. V nyní posuzované věci žalobkyně tvrdila, že žalobou nárokovaná pohledávka se stala splatnou uplynutím splatnosti poslední ze sjednaných splátek. Ohledně možnosti žalované zaplatit dlužnou jistinu v uvedeném termínu ovšem žalobkyně neuvedla ničeho. Ke svým platebním možnostem se nevyjádřila ani žalovaná, která byla v řízení zcela pasivní. Vzhledem k tomu, že v případě možnosti dlužníka splnit dluh se nejedná o skutečnost, kterou by byl povinen tvrdit či prokazovat některý z účastníků (viz předchozí bod tohoto odůvodnění), soud účastníky ani nepoučoval dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. o povinnosti doplnit tvrzení a označit důkazy.
19. S ohledem na výše uvedené, určil novou splatnost jistiny předmětného úvěru soud, přičemž vycházel z toho, že (jak vyplývá z výše citovaného rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) samotná výzva k plnění nevyvolává splatnost nároku na vrácení jistiny úvěru a nelze tedy bez dalšího vycházet z termínu splatnosti, jak byl tvrzen žalobkyní. To platí obzvlášť za situace, kdy žalovaná po zesplatnění úvěru na tento již ničeho nehradila, což svědčí o tom, že jednorázová úhrada požadované částky nebyla ke dni zesplatnění úvěru v jejich možnostech. Na druhou stranu soud nemohl zohlednit ani aktuální majetkové a osobní poměry žalované, když k tomu by byla nutná její procesní aktivita, kterou žalovaná v řízení nevyvinula. Soudu proto nezbylo, než novou splatnost určit na základě vlastní úvahy, kterou soud dospěl k závěru, že s ohledem na celkovou výši dlužné částky (tj. 41 471 Kč), která násobně převyšuje výši příjmu žalovaného, jak byla uvedena v žádosti o úvěr (8 903 Kč), nelze očekávat, že by žalovaná byla schopna opatřit si finanční prostředky k úhradě dluhu v obvyklé třídenní pariční lhůtě, a proto soud žalovanou zavázal k úhradě dluhu ve lhůtě o délce třiceti dnů od právní moci rozsudku, která je jednak dostatečná proto, aby si žalovaná zajistila potřebné financování, a současně takto stanovená splatnost významně nezasáhne do práv žalobkyně.
20. Jelikož dlužná částka byla žalované uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaná se s její úhradou dosud nedostala do prodlení, a proto žalobkyni nebyly přiznány požadované úroky z prodlení. V tomto rozsahu byla proto žaloba zamítnuta (výrok II).
21. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal procesně úspěšné žalobkyni (žaloba byla zamítnuta pouze co do příslušenství) plnou náhradu nákladů řízení, a to dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „a. t.“). Sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 1 a. t. částku 500 Kč. Za tři úkony (příprava a převzetí zastoupení, sepis kvalifikované výzvy k plnění a sepis žaloby) žalobkyni náleží náhrada ve výši 1 500 Kč. Dále jí byla přiznána náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. (3 x 100 Kč) a 21 % DPH ve výši 378 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně, včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 660 Kč, tak činí 3 838 Kč. Soud v tomto případě aplikoval § 14b a. t.., jelikož z úřední činnosti mu je známo, že žalobkyně ve skutkově a právně obdobných věcech podává větší množství návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu (tj. podání na ustáleném vzoru), přičemž požadované plnění nepřevyšuje částku 50 000 Kč.