16 C 102/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne [datum] domáhala po žalované zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela s žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které poskytla žalované částku 50 000 Kč.

2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.

3. K ústnímu jednání konanému dne [datum] se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svou neúčast soudu omluvila.

4. Soud vycházel z listinných důkazů předložených žalobkyní, a to ze: sdělení [právnická osoba]., ze kterého soud zjistil, že majitelem účtu č. [číslo] je žalovaná výpisu z účtu [právnická osoba]., ze kterého soud zjistil, že z účtu č. [č. účtu] byla na účet č. [číslo] odeslána částka 50 000 Kč Smlouvy o úvěru ze dne [datum], ze které soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná se dohodly, že žalobkyně poskytne žalované částku 50 000 Kč na dobu 12 měsíců, kterou se žalovaná zavázala splatit [datum], se zápůjční úrokovou sazbou 15 % měsíčně, tj. celkem se zavázala splatit jistinu a úrok ve výši 140 000 Kč přílohy č. [hodnota] ke smlouvě o úvěru o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, ze které soud zjistil, že jsou v ní uvedeny příjmy a výdaje žalované, a to takové, že žalovaná uvedla příjmy 25 000 Kč a náklady na bydlení 2 000 Kč, náklady na potraviny 0 Kč, finanční závazky 5 000 Kč, přičemž žalobkyně vypočítala měsíční zůstatek žalované 12 000 Kč s navýšením nákladů na minimální hranici, dále byla žalovaná lustrována v centrální evidenci exekucí, databázi SOLUS, předžalobní výzvy ze dne [datum], včetně podacího lístku, ze které soud zjistil, že žalovaná byla vyzývána k úhradě dlužné částky v celkové výši 97 555 Kč, výzvami k úhradě ze dne [datum] a [datum], ze kterých soud zjistil, že žalovaná byla vyzývána k úhradě splatné splátky úvěru.

5. Co se týče dalších žalobkyní navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.

6. Na základě toho soud zjistil následující skutkový stav:

7. Žalobkyně a žalovaná se dne [datum] dohodly, že žalobkyně poskytne žalované peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč na dobu 12 měsíců, kterou se žalovaná zavázala splatit [datum], se zápůjční úrokovou sazbou 15 % měsíčně, tj. celkem se zavázala splatit jistinu a úrok ve výši 140 000 Kč. Žalobkyně odeslala žalované částku 50 000 Kč na její účet č. [číslo]. Žalovaná byla vyzývána k úhradě dluhu, bezvýsledně.

8. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

13. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná částečně. Žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši nejdříve 50 000 Kč bezhotovostním převodem na účet žalované, přičemž ze sdělení banky vyplývá, že se jedná skutečně o účet žalované. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalované při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě občanského zákoníku i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).

14. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele – žalované, tedy zkoumat, zda je v jejích schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

15. Pokud jde tedy o úvěruschopnost žalované, k tomu žalobkyně neuvedla ničeho, pouze odkázala na přílohu smlouvy o úvěru, přičemž se nedostavila k nařízenému ústnímu jednání, a tak nemohla být ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poučena o doplnění skutkových tvrzení stran úvěruschopnosti žalované a označení důkazů k jejich prokázání. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU (ve znění účinném od 29. 5. 2022).

16. Pro úplnost soud uvádí, že pakliže jsou v příloze č. [hodnota] smlouvy o úvěru uvedeny příjmové a výdajové poměry žalované, pak pouhá konstatování výše příjmů a výdajů, aniž by bylo soudu prokázáno, že tyto byly žalobkyní před uzavřením smlouvy ověřovány, jde zcela nedostatečné. Z této přílohy vyplývá, že žalovaná je vdaná, má dvě vyživované děti, je vyučena, uvedla příjem 25 000 Kč a výdaje na bydlení 2 000 Kč a náklady na potraviny a běžné zboží domácnosti 0 Kč, pak jen z tohoto je zcela zřejmé, že přinejmenším výdaje nemohou odpovídat skutečnosti.

17. Soud se dále zabýval sjednanými poplatky, byť tyto nebyly předmětem řízení, ale nelze pro účely posouzení (ne)platnosti smlouvy od nich odhlédnout, a dospěl k závěru, že tyto vlastně plní funkci úroků ve smyslu § 2392 o. z. V daném případě byla výše úroků ujednána ve výši 180 % ročně, tedy na částku 90 000 Kč. V této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ve kterém je judikováno, že „Při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ Soud tak má za to, že úrok ve výši 180 % jistiny představuje zcela nepřiměřený úrok s ohledem na běžné průměrné úroky v bankovním sektoru. Z tohoto důvodu soud ujednání o poplatcích vyhodnotil jako v rozporu s dobrými mravy, a proto jsou tato ujednání dle § 580 o. z. absolutně neplatná.

18. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

19. Je-li neplatné ujednání o výši poplatků obsažené ve smlouvě o zápůjčce, z povahy věci ani z jeho obsahu neplyne, že by tuto část nebylo možno oddělit od ostatního obsahu smlouvy (smlouva o zápůjčce může být na rozdíl od smlouvy o úvěru sjednána pojmově i bezúročně). Smlouva o zápůjčce je však neplatná pouze v ujednání o výši poplatků jen tehdy, jestliže oddělení této části od ostatního obsahu nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo (shodně se závěry Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Žalobkyně jako podnikatel byla založena za účelem dosahování zisku, jejím předmětem podnikání v době uzavření smlouvy o zápůjčce bylo mimo jiné poskytování úvěrů a půjček z vlastních zdrojů. Úrok za přenechání půjčky je odměnou za přenechání peněz, z níž logicky poskytovatel zápůjčky generuje svůj zisk. Je tak zcela zřejmé, že strany by bez ujednání o úroku (odměně za poskytnutí peněz) smlouvu o zápůjčce ani neuzavřely. Tyto okolnosti musely být zcela zřejmé i žalované, tedy ani žalovaná neočekávala, že obdrží zápůjčku bez toho, aniž by musela platit odměnu za poskytnutí zápůjčky. Jedná se právě o ty okolnosti konkrétního případu, které vedou soud k závěru, že částečná neplatnost ujednání o úrocích, která je jinak obecně oddělitelná od zbytku smlouvy, způsobuje absolutní neplatnost celé smlouvy o zápůjčce, neboť oddělení této části od smlouvy o zápůjčce (ujednání o úrocích) brání okolnosti, za nichž k uzavření smlouvy došlo. Žalobkyně by bezúročnou smlouvu o zápůjčce totiž neuzavřela. Soud tedy považuje i z důvodu neplatnosti ujednání o úrocích (poplatku) za absolutně neplatnou celou smlouvu o zápůjčce.

20. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná (z obou výše uvedených důvodů), bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a na žalované pak bylo vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalované částku 50 000 Kč, přičemž nebylo tvrzeno, že by žalovaná něčeho dosud uhradila. Soud tak zavázal žalovanou k úhradě částky 50 000 Kč a žalobu zamítl co do úroků, když tyto vzhledem k neplatnosti celé smlouvy o zápůjčce nebyly platně sjednány.

21. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost jistiny nenastala. Z § 87 ZSÚ, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSÚ nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroků z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024 160, který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje. Jelikož žalovaná dle tvrzení žalobkyně dosud ničeho neuhradila, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jejích možnostech uvedený dluh splnit. Soud tak zamítl žalobu i co do požadovaných úroků z prodlení.

22. Žalobkyně byla v řízení procesně úspěšná ve výši 96 % a žalovaná ve výši 4 % (vycházeje z žalované částky včetně příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku), proto soud ve výroku III. tohoto rozsudku zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 92 % v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 040 Kč a doplatku 460 Kč, a dále odměny advokáta za 3 úkony právní pomoci po 700 Kč (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba), celkem 2 100 Kč, plus 3x režijní paušál po 100 Kč, celkem 300 Kč, a to vše dle § 14b odst. 1, odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. účinné od 1. 1. 2025, a dále DPH ve výši 21 % (nikoli ze soudního poplatku). Dohromady náklady řízení představují částku 5 404 Kč, z toho 92 % činí 4 972 Kč. Soud na tento případ aplikoval § 14b citované vyhlášky, když je mu z úřední činnosti známo, že žalobkyně ve skutkově a právně obdobných případech podává žaloby, které mají ustálenou formu, navíc se jedná o nárok nepřevyšující částku 50 000 Kč.

23. Lhůtu k plnění tři dny od právní moci rozsudku soud stanovil v případě obou výroků v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř., když v daném případě neshledal pro jiný postup podmínky.

24. Soud zavázal žalobkyni doplatit na soudním poplatku částku 460 Kč, a to v souladu s Položkou 2, bod 2 Sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle kterého soud doměří žalobci soudní poplatek, pokud nebyl vydán ve věci elektronický platební rozkaz, a to do výše podle Položky 1 Sazebníku.