16 C 151/2026

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované (dále jen „žalovaný“) zaplacení celkem částky 10 430 Kč s příslušenstvím s tím, že dne [datum] uzavřeli rámcovou smlouvu o úvěru a smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému částku 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto žalobkyni vrátit spolu s úrokem ve výši 1,20 % denně do [datum] splátkou v celkové výši 13 600 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že namítal neplatnost úvěrové smlouvy s ohledem na nedostatečné vyhodnocení jeho úvěruschopnosti ze strany žalobkyně. Dále uvedl, že dosud žalobkyni uhradil celkem 8 035 Kč na poplatky za prodloužení splatnosti.

3. Soud nařídil na den [datum] ústní jednání. U ústního jednání účastníci učinili nesporným, že mezi nimi byla uzavřena úvěrová smlouva, na základě které žalovaný obdržel od žalobkyně částku 10 000 Kč a že dosud uhradil žalobkyni částku 8 035 Kč na poplatky za prodloužení splatnosti.

4. Soud provedl u jednání dokazování listinami, a to: sdělením AirBank, a.s. ze dne [datum] a potvrzením o provedené platbě, ze kterých soud nečinil žádná skutková zjištění s ohledem na to, že účastníci učinili nesporným, že žalovaný obdržel od žalobkyně částku 10 000 Kč, rámcovou smlouvou o úvěru, ze které soud neučinil žádná relevantní skutková zjištění, smlouvou o úvěru ze dne [datum], ze které soud zjistil, že účastníci se dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému částku 10 000 Kč a žalovaný tuto částku vrátí spolu s úrokem ve výši 1,20 % denně, celkem 13 600 Kč do 30 dnů, výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne [datum], včetně archu, ze kterých soud zjistil, že žalobkyně vyzývala před podáním žaloby žalovaného k úhradě dlužné částky, kartou žádosti o úvěr, ze které soud zjistil, že žádost o úvěr byla ze strany žalovaného podána elektronicky dne [datum] v čase 9:33 hodin, podepsána byla žalobkyní v čase 9:50 hodin, přehledem převzatých závazků, ze kterého soud nezjistil žádné relevantní údaje pro řízení, analýzou příjmů, ze které soud zjistil, že žalovaný měl příjem ve výši cca 23 000 Kč od společnosti [právnická osoba] v listopadu a prosinci 2025, výpisem z účtu č. [č. účtu] za dobu od [datum] do [datum], vygenerovaný dne [datum] v čase 9:46 hodin a č. [č. účtu] za dobu od [datum] do [datum], ze kterých je patrné, že žalovaný má řadu závazků, a to například zápůjčka od [právnická osoba]. vyplacená [datum] ve výši 13 400 Kč, dne [datum] půjčka vyplacená ve výši 3 000 Kč, dne [datum] půjčka vyplacená ve výši 15 000 Kč, dne [datum] půjčka u [právnická osoba] vyplacená ve výši 9 910 Kč a u [právnická osoba] půjčka vyplacená ve výši 5 000 Kč, dne [datum] půjčka vyplacená od [právnická osoba]. ve výši 5 000 Kč, a mnoho dalších.

5. Co se týče dalších žalobkyní navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.

6. Na základě takto provedeného dokazování soud učinil následující skutkový závěr. Žalobkyně a žalovaný se dne [datum] dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému částku 10 000 Kč, a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit do 30 dnů spolu s úrokem ve výši 1,20 % denně, celkem 13 600 Kč. Žalovaný peněžní prostředky od žalobkyně v plné výši obdržel. Žalovaný žalobkyni uhradil celkem částku 8 035 Kč. Dopisem ze dne [datum] byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky.

7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 (dále jen „ZSU“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., která představuje současně spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 ZSU. Podle § 86 ZSU je povinností žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

13. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně uvedla, že jeho příjmy ověřila z výpisu z bankovního účtu, z něhož zjistila příjem ve výši 25 947 Kč za listopad 2025 a 23 679 Kč za prosinec 2025. Nezbytné měsíční výdaje žalovaného ve výši 11 000 Kč převzala z údajů poskytnutých samotným žalovaným, přičemž tuto částku považovala za reálnou s odkazem na statistické ukazatele, podle nichž průměrné měsíční výdaje jednotlivce činí přibližně 30 % jeho čistého příjmu. Současně si vyžádala výpis z úvěrového registru, z něhož zjistila, že žalovaný nesplácí žádné dlouhodobé úvěry a že součet jistin evidovaných mikroúvěrů činí 16 884 Kč. Vzhledem k tomu, že údaje v úvěrovém registru jsou aktualizovány pouze v měsíčních intervalech, vycházela žalobkyně z předpokladu, že aktuální zatížení žalovaného mikroúvěry činí 0 Kč. Na základě těchto zjištění dospěla k závěru, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr řádně splácet.

14. Soud s tímto závěrem nesouhlasí. Je možné přisvědčit žalobkyni, že příjem žalovaného ze zaměstnání ověřila prostřednictvím bankovního výpisu. Nelze však dospět ke stejnému závěru ohledně jeho výdajů. Žalobkyně se spokojila s údaji sdělenými samotným žalovaným, aniž by jejich správnost jakýmkoli způsobem ověřovala. Rovněž provedla lustraci žalovaného v úvěrovém registru, z níž dovodila, že žalovaný není zatížen úvěrovými závazky. Takový závěr je však v rozporu s obsahem bankovního výpisu, který měla žalobkyně k dispozici. Z tohoto výpisu je patrné opakované čerpání úvěrových prostředků od různých poskytovatelů, a to i v den uzavření posuzované úvěrové smlouvy. Přestože žalobkyně disponovala aktuálním výpisem z účtu žalovaného, jeho obsah dostatečně nevyhodnotila. Bankovní výpis byl vygenerován v 9:46 hodin, zatímco úvěr byl žalovanému schválen již v 9:50 hodin. Za těchto okolností nelze mít za prokázané, že žalobkyně věnovala vyhodnocení finanční situace žalovaného náležitou pozornost. Nadto se žalobkyně nijak nezabývala náklady žalovaného na bydlení, které zpravidla představují jednu z nejvýznamnějších položek pravidelných měsíčních výdajů. Zjišťování úvěruschopnosti žalovaného tak neproběhlo dostatečně pečlivě a v rozsahu odpovídajícím požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Za tohoto stavu soud nemá za prokázané, že žalobkyně před uzavřením smlouvy dostatečně zjistila a ověřila příjmové a výdajové poměry žalovaného a provedla posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr v rozsahu vyžadovaném zákonem. Žalobkyně tudíž neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného postupovala s odbornou péčí.

15. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o úvěru za neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU. Při závěru o neplatnosti smlouvy je nutno vzájemný vztah mezi účastníky vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný dosud žalobkyni zaplatil 8 035 Kč. Žalovaný je proto povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 1 965 Kč, a soud mu proto uložil tuto částku žalobkyni zaplatit a ve zbytku žalobu zamítl. Stejně tak soud zamítl žalobu do požadovaného úroku a smluvní pokuty, když tyto vzhledem k neplatnosti celé smlouvy nebyly platně ujednány. Neplatným soud shledal i ujednání o poplatcích za prodloužení splatnosti, s ohledem na to tuto úhradu zohlednil při vrácení bezdůvodného obohacení.

16. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost jistiny nenastala. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroků z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024 160, který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje. V projednávané věci žalovaný dosud poskytnuté peněžní prostředky v plném rozsahu neuhradil, z čehož lze usuzovat, že jejich splacení dosud nebylo v jeho možnostech. Sám žalovaný uvedl, že nebyl schopen dříve peněžní prostředky vrátit a že až v současné době dosahuje vyššího příjmu v důsledku práce přesčas, takže je schopen doplatit zbývající část jistiny. Přestože k výzvě soudu nedoložil své osobní, příjmové ani majetkové poměry, a soud proto nemohl jeho aktuální ekonomickou situaci blíže ověřit, nebyly v řízení zjištěny okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že již před rozhodnutím soudu nastala splatnost pohledávky na vrácení nesplacené jistiny. Za této situace nemohl být žalovaný v prodlení s jejím plněním, a žalobkyni proto nevznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení.

17. Lhůta k plnění byla stanovena na tři dny podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když k jinému postupu soud neshledal podmínky.

18. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého žalovaný byl úspěšný ve větší míře, avšak náklady řízení nepožadoval, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

19. Soud zavázal žalobkyni doplatit na soudním poplatku částku 200 Kč, a to v souladu s Položkou 2, bod 2 Sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle kterého soud doměří žalobci soudní poplatek, pokud nebyl vydán ve věci elektronický platební rozkaz, a to do výše podle Položky 1 Sazebníku.