16 C 203/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne [datum] domáhala po žalované zaplacení částky 56 775,99 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] uzavřela s žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které poskytla žalované peněžní prostředky ve výši celkem 30 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 1 522 Kč, a dále úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 14 700 Kč, úhradu za administrativní činnost ve výši 4 154 Kč a úhradu za umožnění splátek ve výši 5 400 Kč. Celkem se tak zavázala uhradit částku 55 776 Kč nejpozději do [datum].

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Soud nařídil ústní jednání na [datum], ke kterému se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svou neúčast soudu omluvila.

4. U ústního jednání soud provedl dokazování listinami, a to: smlouvou o úvěru ze dne [datum], ze které soud zjistil, že společnost [právnická osoba]. a žalovaná se dohodly, že tato společnost poskytne žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit ve 14měsíčních splátkách po 3 984 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 14 700 Kč, s inkasním poplatkem ve výši 5 400 Kč a s náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 4 154 Kč. Žalovaná ve smlouvě potvrdila, že od společnosti [právnická osoba]. převzala částku 30 000 Kč, transakční historií, ze které soud zjistil, že žalovaná dosud uhradila žalobkyni, resp. právní předchůdkyni žalobkyně, celkem 14 000 Kč, předžalobní výzvou ze dne [datum], včetně podacího lístku, ze kterého soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovanou k úhradě dlužné částky, oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum], ze které soud zjistil, že společnost [právnická osoba] oznámila žalované postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni, smlouvou o postoupení pohledávek a seznamem postupovaných pohledávek, ze kterých soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena ze společnosti [právnická osoba]. na žalobkyni, žádostí o úvěr, ze které soud zjistil, že žalovaná v žádosti uvedla, že je zaměstnaná od [datum] do [datum] a že její měsíční výdaje na bydlení činí 3 000 Kč, na dopravu a jídlo 4 250 Kč, měsíční splátky půjček činí 3 600 Kč, pracovní smlouvou žalované, ze které soud zjistil, že žalovaná uzavřela jako zaměstnankyně pracovní smlouvu s nástupem do práce dne [datum], na dobu určitou do [datum], výplatními páskami za [datum], ze kterých soud zjistil, že mzda žalované byla v červenci [rok] a v srpnu [rok].

5. Co se týče dalších navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.

6. Na základě provedeného dokazování dospěl k následujícímu skutkovému závěru:

7. Právní předchůdkyně žalobkyně se dne [datum] dohodla s žalovanou, že jí poskytne peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a žalovaná se zavázala vrátit peněžní prostředky ve 14měsíčních splátkách po 3 984 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 14 700 Kč, s inkasním poplatkem ve výši 5 400 Kč a s náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 4 154 Kč. Žalovaná převzala částku 30 000 Kč od právní předchůdkyně v hotovosti, což stvrdila svým podpisem na smlouvě. Žalovaná dosud vrátila žalobkyni, resp. právní předchůdkyni žalobkyně, částku 14 000 Kč.

8. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od [datum] (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

13. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná částečně. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalované při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).

14. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě právní předchůdkyně žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalované, tedy zkoumat, zda je v jejích schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

15. Pokud jde tedy o úvěruschopnost žalované, k tomu žalobkyně uvedla, že vycházela z příjmů a výdajů sdělených žalovanou a lustrací žalované ve veřejných registrech. Příjmy byly ověřeny z pracovní smlouvy a výplatních pásek žalované, a výdaje žalované, které byly zaznamenány v žádosti o úvěr, pak byly zkoumány z výpisů z bankovního účtu. K dotazu soudu však u jednání právní zástupce žalobkyně uvedl, že žalobkyně bankovním výpisem z účtu nedisponuje. Žalobkyně tak nebyla schopna prokázat, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, zejména pokud jde o výdaje žalované. Na základě toho lze dospět k závěru, že žalobkyně nedostála svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU ve znění účinném od 29. 5. 2022.

16. Soud se dále zabýval výší úplaty, kterou byla žalovaná povinna žalobkyni uhradit. V daném případě žalovaná měla vrátit částku celkem 55 776 Kč (14 x 3 984 Kč) při jistině 30 000 Kč a době splácení 14 měsíců. Úplata za poskytnutí úvěru tak činí 25 776 Kč. V této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ve kterém je judikováno, že „Při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ Soud tak má za to, že úplata ve výši 85,92 % jistiny představuje zcela nepřiměřený úrok s ohledem na běžné průměrné úroky v bankovním sektoru. Z tohoto důvodu soud ujednání o úplatě vyhodnotil jako v rozporu s dobrými mravy, a proto jsou tato ujednání dle § 580 o. z. absolutně neplatná. Žalobkyni tak ani z tohoto důvodu právo na úhradu úplatu nevzniklo.

17. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

18. Je-li neplatné ujednání o výši úplaty obsažené ve smlouvě o zápůjčce, z povahy věci ani z jeho obsahu neplyne, že by tuto část nebylo možno oddělit od ostatního obsahu smlouvy (smlouva o zápůjčce může být na rozdíl od smlouvy o úvěru sjednána pojmově i bezúročně). Smlouva o zápůjčce je však neplatná pouze v ujednání o výši úplaty jen tehdy, jestliže oddělení této části od ostatního obsahu nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo (shodně se závěry Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Žalobkyně jako podnikatel byla založena za účelem dosahování zisku, jejím předmětem podnikání v době uzavření smlouvy o zápůjčce bylo mimo jiné poskytování úvěrů a půjček z vlastních zdrojů. Úrok za přenechání půjčky je odměnou za přenechání peněz, z níž logicky poskytovatel zápůjčky generuje svůj zisk. Je tak zcela zřejmé, že strany by bez ujednání o úroku (odměně za poskytnutí peněz) smlouvu o zápůjčce ani neuzavřely. Tyto okolnosti musely být zcela zřejmé i žalované, tedy ani žalovaná neočekávala, že obdrží zápůjčku bez toho, aniž by musela platit odměnu za poskytnutí zápůjčky. Jedná se právě o ty okolnosti konkrétního případu, které vedou soud k závěru, že částečná neplatnost ujednání o úrocích, která je jinak obecně oddělitelná od zbytku smlouvy, způsobuje absolutní neplatnost celé smlouvy o zápůjčce, neboť oddělení této části od smlouvy o zápůjčce (ujednání o úrocích) brání okolnosti, za nichž k uzavření smlouvy došlo. Žalobkyně by bezúročnou smlouvu o zápůjčce totiž neuzavřela. Soud tedy považuje i z důvodu neplatnosti ujednání o úplatě za absolutně neplatnou celou smlouvu o zápůjčce.

19. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a na žalované pak bylo vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalované částku 30 000 Kč, přičemž žalovaná dosud uhradila 14 000 Kč. Soud tak zavázal žalovanou k úhradě částky 16 000 Kč a ve zbytku žalovaných úroků a poplatků žalobu zamítl, když tyto vzhledem k neplatnosti smlouvy nebyly taktéž platně ujednány.

20. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, jak vyplývá z § 87 odst. 1 věta třetí ZSU, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Břemeno tvrzení a důkazní o těchto možnostech spotřebitele nese sám spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby tyto tvrdil a případně doložil. Nicméně žalovaná (jakožto spotřebitel) byla v průběhu řízení naprosto nečinná a nekontaktní, a proto nebylo možno ohledně jejích poměrů a možností splatit jistinu úvěru cokoliv zjistit. Za této situace je pak nutno dovodit, že v možnostech žalované je splatit celou jistinu úvěru najednou. Při splatnosti tak vycházel soud z toho, že žalobkyně vyzvala žalovanou ke splacení výzvou ze dne [datum], předanou k přepravě téhož dne. Je již notorietou skutečnost, že poštovní zásilky doručované prostřednictvím [právnická osoba]., jsou doručeny nejpozději třetím pracovním dnem od jejich odeslání. K doručení výše uvedené zásilky tedy došlo dne [datum], přičemž žalovaná byla povinna plnit den následující. Vzhledem k tomu, že dne [datum] nevrátila žalované poskytnutou jistinu, dostala dnem [datum] do prodlení. Jak již totiž bylo uvedeno výše, v průběhu řízení nebylo tvrzeno a ani nijak nevyšlo najevo, že by zaplacení této částky v takto stanovené lhůtě bylo mimo možnosti žalované, či že by možnosti žalované jí umožnily splácet dluh ve splátkách. Soud tak žalobkyni přiznal úroky z prodlení od [datum], a to v zákonné výši k tomu dni, tedy ve výši 12 % ročně a ve zbytku pak byly úroky z prodlení zamítnuty.

21. Žalovaná byla v řízení procesně úspěšnější, avšak z obsahu spisu nevyplývá, že by jí vznikly nějaké náklady řízení, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

22. Lhůtu k plnění tři dny od právní moci rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř., když v daném případě neshledal pro jiný postup podmínky.