Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 10 000 Kč od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 6 631 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 000 Kč od [datum] do [datum] spolu s úrokem z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 10 000 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 450 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 631 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a tento se je zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 6 631 Kč do [datum], avšak svou povinnost nesplnil.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
3. Soud nařídil ústní jednání na [datum], ke kterému se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svou neúčast soudu omluvila.
4. U ústního jednání soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, a to: sdělením [právnická osoba] a.s., ze kterého soud zjistil, že žalovaný je majitelem účtu č. [č. účtu], smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne [datum], ze které soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný se dohodli, že mu žalobkyně umožní čerpat peněžní prostředky až do výše 10 000 Kč, se zápůjční úrokovou sazbou 200 % ročně, a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky splácet ve výši 2 144 Kč měsíčně, výpisem z účtu banky [právnická osoba], ze kterého soud zjistil, že na účet č. [č. účtu] byla dne [datum] přispána částka 10 000 Kč, předžalobní výzvou ze dne [datum], včetně podacího lístku, ze kterého soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky, smlouvou o postoupení pohledávek, včetně dodatku č. [hodnota] ke smlouvě a seznamu postupovaných pohledávek, ze kterých soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávek ze dne [datum], ze kterého soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni.
5. Co se týče dalších navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.
6. Na základě provedeného dokazování dospěl k následujícímu skutkovému závěru:
7. Žalobkyně se dne [datum] dohodla s žalovaným, že mu umožní čerpat peněžní prostředky až do výše 10 000 Kč, a žalovaný se zavázal čerpané peněžní prostředky splácet ve výši 2 144 Kč měsíčně, za roční úrokovou sazbu 200 %. Dne [datum] společnost [právnická osoba] převedla žalovanému na jeho účet částku 10 000 Kč, přičemž ze sdělení banky vyplývá, že jde skutečně o účet žalovaného. Pohledávka za žalovaným byla převedena na žalobkyni.
8. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
9. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
10. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
13. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná částečně. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).
14. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě právní předchůdkyně žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.
15. Pokud jde tedy o úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně pouze obecně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla vyhodnocena na základě tvrzení žalovaného o jeho příjmech a výdajích, a dále podle lustrace ve veřejných databázích; dokumentací k tomu žalobkyně nedisponuje. Žalobkyně soudu neuvedla, jaké konkrétní údaje od žalovaného zjistila ani neuvedla, jakým konkrétním způsobem ověřovala příjmy a výdaje žalovaného. Žalobkyně se o své vlastní vůli nedostavila k nařízenému ústnímu jednání, nemohla tak být poučena ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby doplnila tvrzení a označila důkazy k prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného.
16. Na základě toho lze dospět k závěru, že žalobkyně nedostála svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU ve znění účinném od 29. 5. 2022.
17. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a na žalovaném pak bylo vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, přičemž žalovaný dosud neuhradil ničeho. Soud tak zavázal žalovaného k úhradě částky 10 000 Kč a ve zbytku žalovaného nároku žalobu zamítl, když s ohledem na neplatnost smlouvy jsou neplatná i ujednání o poplatcích, nákladech a smluvní pokutě.
18. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, jak vyplývá z § 87 odst. 1 věta třetí ZSU, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Břemeno tvrzení a důkazní o těchto možnostech spotřebitele nese sám spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby tyto tvrdil a případně doložil. Nicméně žalovaný (jakožto spotřebitel) byl v průběhu řízení naprosto nečinný a nekontaktní, a proto nebylo možno ohledně jeho poměrů a možností splatit jistinu úvěru cokoliv zjistit. Za této situace je pak nutno dovodit, že v možnostech žalovaného je splatit celou jistinu úvěru najednou. Při splatnosti tak vycházel soud z toho, že žalobkyně vyzvala žalovaného ke splacení výzvou ze dne [datum], předanou k přepravě téhož dne, ve kterém mu poskytla lhůtu 3 dnů ke splnění. Je již notorietou skutečnost, že poštovní zásilky doručované prostřednictvím [právnická osoba]., jsou doručeny nejpozději třetím pracovním dnem od jejich odeslání. K doručení výše uvedené zásilky tedy došlo dne [datum], přičemž žalobkyně žalovanému poskytla lhůtu do [datum], a ode dne následujícího, tj. od [datum] se tak žalovaný dostal do prodlení. Jak již totiž bylo uvedeno výše, v průběhu řízení nebylo tvrzeno a ani nijak nevyšlo najevo, že by zaplacení této částky v takto stanovené lhůtě bylo mimo možnosti žalovaného, či že by možnosti žalovaného mu umožnily splácet dluh ve splátkách. Soud tak žalobkyni přiznal úroky z prodlení od [datum], a to v zákonné výši k tomu dni, tedy ve výši 12 % ročně a ve zbytku pak byly úroky z prodlení zamítnuty.
19. Žalobkyně byla v řízení úspěšná co do částky 10 000 Kč a částky 1 038,90 Kč představující jistinu a kapitalizované příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku a žalovaný co do částky 6 631 Kč a částky 1 490,90 Kč představující kapitalizované příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku. Žalobkyně byla v řízení procesně úspěšná co do částky 11 038,90 Kč a žalovaný co do částky 8 121,90 Kč. Žalobkyně tak byla úspěšná v rozsahu 58 % a žalovaný v rozsahu 42 %. Soud tak žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 16 %. Náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč a doplatek 200 Kč a náklady právního zastoupení za 3 úkony právní pomoci po 400 Kč – příprava a převzetí věci, podání žaloby, předžalobní kvalifikovaná výzva dle § 14b odst. 1, písm. c), bod 1 vyhl. 177/1996 Sb., celkem 1 200 Kč, dále 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, předžalobní výzvy a sepisu žaloby dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., to vše včetně 21 % DPH (nikoli ze soudního poplatku) ve výši 315 Kč. Náklady řízení tak činí celkem 2 815 Kč, z toho 16 % činí 450 Kč. Soud na tento případ aplikoval § 14b citované vyhlášky, když je mu z úřední činnosti známo, že žalobkyně ve skutkově a právně obdobných případech podává žaloby, které mají ustálenou formu, navíc se jedná o nárok nepřevyšující částku 50 000 Kč. Lhůta k plnění má oporu v ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek soudem shledány nebyly. Určené platební místo, k rukám právního zástupce žalobkyně pak vychází z § 149 odst. 1 o. s. ř.
20. Soud zavázal žalobkyni doplatit na soudním poplatku částku 200 Kč, a to v souladu s Položkou 2, bod 2 Sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle kterého soud doměří žalobci soudní poplatek, pokud nebyl vydán ve věci elektronický platební rozkaz, a to do výše podle Položky 1 Sazebníku.