16 C 293/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky 37 097,94 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalovaný čerpal celkem 16 500 Kč. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 16 398,58 Kč, smluvního úroku ve výši 19 649,51 Kč, smluvní pokuty ve výši 62,85 Kč, poplatku za službu Presto ve výši 704,18 Kč a poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 282,82 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Usnesením zdejšího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], bylo podání žalobkyně v části, ve které se domáhá částky 282,82 Kč jako poplatek za vyplacení tranší úvěru, částky 19 649,51 Kč jako smluvního úroku a částky 704,18 jako poplatku za službu Presto odmítnuto. Předmětem řízení tak zůstala jistina 16 398,58 Kč s úroky z prodlení a smluvní pokuta ve výši 62,85 Kč.

4. Soud nařídil ústní jednání na [datum], ke kterému se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svou neúčast soudu omluvila.

5. U ústního jednání soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, a to: sdělením [právnická osoba]., ze kterého vyplývá, že žalovaný je majitelem účtu č. [č. účtu] a že na tento účet byly připsány platby v celkové výši 16 500 Kč, a to dne [datum] částka 7 000 Kč, dne [datum] částka 1 500 Kč, dne [datum] částka 1 500 Kč, dne [datum] částka 3 500 Kč, dne [datum] částka 1 500 Kč a 1 500 Kč. smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne [datum], ze které soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný se dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky až do výše 80 000 Kč za denní úrokovou sazbu 1,016 % a žalovaný se zavázal peněžní prostředky splatit do [datum], výzvou k úhradě ze dne [datum], včetně potvrzení o podání zásilky ze dne [datum], ze které soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky a nákladů na zastoupení.

6. Co se týče dalších žalobkyní navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.

7. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru.

8. Žalobkyně se dne [datum] dohodla s žalovaným, že mu poskytne peněžní prostředky až do výše 80 000 Kč, při denní úrokové sazbě 1,016 %, se splatností do [datum]. Žalovaný čerpal celkem 16 500 Kč, když mu byly jednotlivé částky zaslány na jeho bankovní účet č. [č. účtu]. Banka potvrdila, že majitelem tohoto účtu je žalovaný. Žalovaný byl vyzýván k úhradě předžalobní upomínkou ze dne [datum], odeslanou dne [datum].

9. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož jde o spotřebitelský úvěr. (§ 2 ZSU).

15. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

16. Pokud jde tedy o úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně k tomu uvedla, že lustrovala žalovaného ve veřejně dostupných databázích a vycházela taktéž z informací získaných od žalované. Žalobkyně se o své vlastní vůli nedostavila k nařízenému ústnímu jednání, nemohla tak být poučena ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby doplnila skutková tvrzení o tom, z jakých konkrétních příjmů a výdajů žalovaného vycházela a jak příjmy a výdaje žalovaného ověřila, a aby označila k tomu důkazy. Nadto soud uvádí, že není ani dostatečné, pokud žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do databází a rejstříků, když toto nemůže vést ke zjištění majetkových poměrů žalovaného.

17. Na základě toho lze dospět k závěru, že žalobkyně neprokázala soudu, že by dostála svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU ve znění účinném od 29. 5. 2022.

18. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a na žalovaném pak bylo vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalované částku 16 500 Kč, přičemž žalovaný dosud žalobkyni dle jejího tvrzení uhradil 13 255,55 Kč a soud z tohoto tvrzení vycházel, neboť žalovaný v řízení netvrdil a neprokázal, kolik celkem žalobkyni uhradil. Soud tak zavázal žalovaného k úhradě částky 3 244,45 Kč a ve zbytku jistinu zamítl. Žalobu taktéž zamítl i ohledně smluvní pokuty ve výši 62,85 Kč, když tato vzhledem k neplatnosti smlouvy nebyla platně ujednána.

19. Soud zamítl žalobu rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť dosud nenastala splatnost jistiny. Vzhledem k neplatnosti smlouvy je totiž žalovaný jakožto spotřebitel dle § 87 odst. 1 ZSU povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 ZSU je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262).

20. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v řízení úspěšnější (s přihlédnutím i k odmítnuté části žalovaného nároku), ale z obsahu spisu nevyplývá, že by mu vznikly nějaké náklady řízení, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

21. Lhůtu k plnění tři dny od právní moci rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř., když v daném případě neshledal pro jiný postup podmínky.