Výrok
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyničástku 139 034,24 Kč,kapitalizovaný úrok ve výši 17 935,85 Kč,úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 137 138,32 Kč od [datum] do zaplacení,kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 726,82 Kč od [datum] do [datum],zákonný úrok z prodlení z částky 139 034,24 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 12 %,se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky 139 034,24 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota], na základě které žalovaný načerpal peněžní prostředky ve výši 180 136,82 Kč bezhotovostním převodem nebo výběrem z bankomatu. Žalovaná částka sestává z neuhrazené jistiny ve výši 137 138,32 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 295,92 Kč. Dosud žalovaný žalobkyni uhradil 149 416 Kč.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
3. Soud nařídil ústní jednání na [datum], ke kterému se žalovaný nedostavil, soud tak jednal v jeho nepřítomnosti.
4. U ústního jednání soud provedl dokazování listinami, a to: smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne [datum], ze které soud zjistil, že žalobkyně se dohodla s žalovaným, že mu poskytne bezúčelový úvěr s úvěrovým rámcem 50 000 Kč, za roční úrokovou sazbu 23,88 %, které se žalovaný zavázal splácet po 1 379 Kč měsíčně, předžalobní výzvou ze dne [datum], včetně podacího archu ze dne [datum], ze kterého soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky do sedmi dnů od odeslání výzvy, výzvou ke splacení dluhu ze dne [datum], včetně podacího lístku ze dne [datum], ze kterých soud nezjistil žádné relevantní údaje pro řízení, sdělením [právnická osoba]. ze dne [datum], ze kterého soud zjistil, že účet č. [č. účtu] je účtem žalovaného a že na tento účet byly připsány platby dne [datum] ve výši 50 000 Kč a dne [datum] ve výši 29 000 Kč, výpisem z účtu žalovaného u [právnická osoba]. za říjen 2021, ze kterého soud zjistil, že počáteční zůstatek činil mínus 27 679,50 Kč a konečný zůstatek mínus 18 078,42 Kč, kartou klienta, ze které soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je rozvedený, že vlastní rodinný dům nebo byt, je zaměstnancem s příjmem 24 000 Kč měsíčně a jeho měsíční výdaje domácnosti činí 12 000 Kč, úvěrovou zprávou, ze které soud nezjistil žádné relevantní údaje pro řízení.
5. Co se týče dalších navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.
6. Na základě provedeného dokazování dospěl k následujícímu skutkovému závěru:
7. Žalobkyně se dne [datum] dohodla s žalovaným, že mu poskytne peněžní prostředky do výše úvěrového rámce 50 000 Kč, za čerpané peněžní prostředky se žalovaný zavázal zaplatit úrok ve výši 23,88 % ročně. Žalovanému byla dne [datum] zaslána na jeho účet částka 50 000 Kč a dne [datum] částka 29 000 Kč. Žalovaný žalobkyni uhradil 149 416 Kč.
8. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
9. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
10. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
13. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).
14. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.
15. Pokud jde tedy o úvěruschopnost žalovaného, k tomu žalobkyně uvedla, že při ověření příjmové a výdajové stránky žalovaného vycházela z výpisu z účtu žalovaného za říjen 2021, ze kterého zjistila, že žalovaný je zaměstnancem společnosti [právnická osoba]. s měsíčním příjmem 23 558 Kč. Z výpisu z účtu si žalobkyně ověřila i výdaje žalovaného. Dále zjistila, že splátky závazků žalovaného činí 3 145 Kč měsíčně, dále provedla žalobkyně lustraci žalovaného ve veřejných rejstřících. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný hradil závazky po dobu téměř tří let. K tomu soud uvádí, že takové zkoumání úvěruschopnosti žalovaného je zcela nedostatečné, a to i pokud jde o příjmy, tak výdaje žalovaného. Žalobkyně si z výpisu z účtu ověřila příjem žalovaného v podobě mzdy z pracovní činnosti, ale pouze za jeden měsíc, a to říjen 2021. Toto soud hodnotí jako nedostatečné a z tohoto jediného údaje nevyplývá pravidelnost měsíčního příjmu žalovaného. Taktéž pokud jde o výdaje žalovaného, tyto byly zkoumány zcela nedostatečně. Pokud žalobkyně uvádí, že je zkoumala z výpisu z účtu (nadto za jediný měsíc), je nutno uvést, že výpis z účtu obsahuje pouze odtoky odchozích plateb na běžném účtu a nic to neříká o jeho skutečných výdajích. Navíc nelze přehlédnout, že počáteční i konečný zůstatek žalovaného na účtu za měsíc říjen 2021 je záporný. Pokud žalobkyně poukazuje na splácení žalovaným po dobu téměř tří let, dlužno uvést, že tato skutečnost nemůže zhojit nesplnění povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, které se má dít před uzavřením samotné smlouvy. Na základě toho lze dospět k závěru, že žalobkyně nedostála svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU ve znění účinném od 29. 5. 2022.
16. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a na žalovaném pak bylo vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému částku celkem 78 000 Kč. Nad rámec toho další tvrzené čerpané prostředky žalovaným žalobkyně neprokázala. Žalobkyně sice uváděla, že další finanční prostředky žalovaný čerpal prostřednictvím bankovní karty, předání karty žalovanému, výše peněžních prostředků na kartě a samotné čerpání peněžních prostředků z karty žalobkyně i přes poučení soudu neprokázala.
17. Vzhledem k tomu, že žalobkyně uvedla, že žalovaný zaplatil dosud žalobkyni částku 149 416 Kč, nezbývá žalovanému k úhradě již ničeho. Soud tak žalobu zamítl, a to i do nákladů na vymáhání a smluvní pokuty, když tyto vzhledem k neplatnosti smlouvy nebyly platně ujednány.
18. Pokud jde o náklady řízení, ve věci byl procesně úspěšný žalovaný, avšak z obsahu spisu nevyplývá, že mu nějaké náklady řízení vznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.