16 C 34/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky 201 560,02 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne [datum] uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalovaný čerpal peněžní prostředky v celkové výši 216 806 Kč. Výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 2,93 % z výše ujednaného úvěrového rámce, který činil 200 000 Kč. Žalovaný dosud žalobkyni uhradil toliko 60 024 Kč.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřil.

3. U ústního jednání soud provedl dokazování listinami, a to: předžalobní výzvou ze dne [datum], včetně podacího archu ze dne [datum], ze kterých soud zjistil, že žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky výzvou k zesplatnění úvěru ze dne [datum], včetně podacího archu ze dne [datum], ze které soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celkem částky 225 306,76 Kč do 14 dnů od doručení výzvy smlouvou o revolvingovém úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], ze které soud zjistil, že se žalobkyně a žalovaný dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému do výše úvěrového rámce 50 000 Kč peněžní prostředky s roční úrokovou sazbou 25,90 %, výše minimální měsíční splátky žalovaného činí 2,928 % z úvěrového rámce, tj. 1 464 Kč, se splatností měsíční splátky vždy k 20. dni v měsíci, úvěrovými podmínkami a metodikou posouzení, ze kterých soud nezjistil žádné relevantní údaje pro řízení potvrzením o ověření bonity klienta, ze kterého soud zjistil, že žalobkyně v potvrzení uvedla, že žalovaný je svobodný, bydlí v podnájmu, nemá děti, je zaměstnancem s výší příjmu 35 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 25 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti činí 25 000 Kč úvěrovou kartou klienta, ze které soud zjistil, že žalovaný má dva existující splátkové závazky, výpisem čerpání, splátek a úhrad, ze kterého soud zjistil, že žalovaný čerpal celkem 216 806 Kč a uhradil žalobkyni 60 024 Kč, sdělením [právnická osoba] a.s. ze dne [datum], ze kterého soud zjistil, že majitelem účtu č. [č. účtu] je žalovaný, a na tento účet byla připsána dne [datum] částka 50 000 Kč, dne [datum] částka 74 000 Kč, dne [datum] částka 27 000 Kč, dne [datum] částka 47 900 Kč, dne [datum] částka 3 000 Kč, dne [datum] částka 2 000 Kč, dne [datum] částka 900 Kč, dne [datum] částka 4 000 Kč, dne [datum] částka 756 Kč, dne [datum] částka 1 000 Kč a 450 Kč, dne [datum] částka 2 600 Kč, dne [datum] částka 2 000 Kč a 200 Kč a 1 000 Kč, vše od žalobkyně.

4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru:

5. Žalobkyně se dne [datum] dohodla s žalovaným, že mu poskytne peněžní prostředky až do výše úvěrového rámce 50 000 Kč, přičemž byla dohodnuta měsíční splátka na 2,928 % z výše sjednaného úvěrového rámce, tj. 1 464 Kč, splatná vždy k 20. dni v měsíci. Žalovanému byla na jeho účet č. [č. účtu] připsána ze strany žalobkyně dne [datum] částka 50 000 Kč, dne [datum] částka 74 000 Kč, dne [datum] částka 27 000 Kč, dne [datum] částka 47 900 Kč, dne [datum] částka 3 000 Kč, dne [datum] částka 2 000 Kč, dne [datum] částka 900 Kč, dne [datum] částka 4 000 Kč, dne [datum] částka 756 Kč, dne [datum] částka 1 000 Kč a 450 Kč, dne [datum] částka 2 600 Kč, dne [datum] částka 2 000 Kč a 200 Kč a 1 000 Kč. Žalovaný dosud žalobkyni uhradil 60 024 Kč. Žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky.

6. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum] (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky poskytla žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož jde o spotřebitelský úvěr (§ 2 ZSU).

12. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

13. Pokud jde tedy o úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně pouze uvedla, že prověřovala úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím svých pracovníků, a dále odkázala na metodiku postupu posouzení úvěruschopnosti. Tato metodika je však pouze obecného rázu a nic nevypovídá o příjmových a výdajových poměrech žalovaného. Taktéž potvrzení o ověření bonity, které žalobkyně předložila soudu k důkazu, je zcela nedostatečné a nic nevypovídající o majetkových poměrech žalovaného. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaného lustrovala ve veřejně dostupných databázích, avšak ani taková lustrace nevypovídá nic o majetkových poměrech žalovaného. Žalobkyně byla u jednání poučena ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby doplnila tvrzení a označila důkazy k prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného, avšak tvrzení ani označení důkazů nedoplnila. Soud žalobkyni neposkytl lhůtu k doplnění, neboť povinnost řádného tvrzení a prokázání úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením spotřebitelského úvěru vyplývá ze základních povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru podle výše uvedených ustanovení, a je tak na žalobkyni jako poskytovateli úvěru, aby již při podání žaloby, byla s to předložit soudu tvrzení a k ním relevantní důkazy k prokázání uvedeného.

14. Na základě toho lze dospět k závěru, že žalobkyně nedostála svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU ve znění účinném od 29. 5. 2022.

15. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a na žalovaném pak bylo vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému celkem 216 806 Kč, přičemž žalovaný dle tvrzení žalobkyně dosud uhradil 60 024 Kč. Soud tak zavázal žalovaného k úhradě částky 156 782 Kč a ve zbytku žalovaného nároku žalobu zamítl, když s ohledem na neplatnost smlouvy jsou neplatná i ujednání o poplatcích a smluvních úrocích.

16. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost jistiny nenastala. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroků z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024 160, který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje. Jelikož žalovaný dosud téměř ničeho neuhradil v poměru k výši čerpaných peněžních prostředků, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh zcela splnit. Soud tak zamítl žalobu i co do požadovaných úroků z prodlení.

17. Žalobkyně byla v řízení úspěšná co do částky 156 782 Kč a žalovaný co do částky 129 848,14 Kč (nepřiznaná jistina a příslušenství kapitalizované ke dni vyhlášení rozhodnutí). Žalobkyně tak byla v řízení procesně úspěšná ve výši 55 % a žalovaný ve výši 45 %, proto soud ve výroku III. tohoto rozsudku zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 % v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 8 063 Kč, dále odměny advokáta ve výši 45 700 Kč za pět úkonů právní služby po 9 140 Kč dle § 7, § 8 odst. 1 vyhl. MS č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci vč. přípravy zastoupení, sepis předžalobní upomínky, sepis žaloby a 2 x účast u ústního jednání), dále paušální náhrady hotových výdajů ke třem uvedeným úkonům právní služby ve výši 900 Kč (3 x 300 Kč) dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky (za účinnosti do 31. 12. 2024) a paušální náhrady hotových výdajů ke dvěma úkonům právní služby ve výši 900 Kč ( 2 x 450 Kč) dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky (za účinnosti od 1. 1. 2025), a dále 3 x ztráty času á 150 Kč, celkem 450 Kč, a dále cestovné k ústnímu jednání dne [datum] za 44 Km vozem zn. Volkswagen Golf, při průměrné spotřebě 5,7 l/100 km, palivo benzin 95 oktanů o průměrné ceně 35,80 Kč/litr a sazbě základní náhrady 5,80 Kč za 1 km, v souladu s vyhláškou č. 475/2024 Sb., celkem cestovné 345 Kč, a náhrady daně z přidané hodnoty (při sazbě 21%, nikoli ze soudního poplatku) ve výši 10 142 Kč. Náklady řízení činí celkem 66 500 Kč, z toho 10 % činí 6 650 Kč. Náklady řízení soud zavázal žalovaného zaplatit k rukám zástupce žalobkyně v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř.