16 C 42/2026

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky 41 998 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši celkem 23 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 9 200 Kč do [datum].

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud nařídil ústní jednání na [datum], ke kterému se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svou neúčast soudu omluvila.

4. U ústního jednání soud provedl dokazování listinami, a to: smlouvou o úvěru ze dne [datum], ze které soud zjistil, že žalobkyně se dohodla s žalovaným, že mu poskytne peněžní prostředky do výše 30 000 Kč za úrokovou sazbu ve výši 40 % měsíčně, předžalobní výzvou ze dne [datum], včetně potvrzení o podání zásilky, ze kterého soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky, smlouvou o postoupení pohledávek a přílohou č. [hodnota] ke smlouvě o kontokorentním úvěru včetně seznamu postupovaných pohledávek, ze kterých soud nezjistil žádné relevantní údaje pro řízení, výpisem z účtu [č. účtu] za období od [datum] do [datum], ze kterých soud nezjistil žádné relevantní údaje pro řízení, potvrzením o provedených platbách společnosti [právnická osoba] a.s., ze kterých soud zjistil, že tato společnost odeslala z účtu žalobkyně na účet č. [č. účtu] dne [datum] částku 8 000 Kč a dne [datum] částku 15 000 Kč, sdělením [právnická osoba]., ze kterého soud zjistil, že majitelem účtu č. [č. účtu] je žalovaný a že na tento účet byla dne [datum] zaslána částka 15 000 Kč a dne [datum] částka 8 000 Kč od společnosti [právnická osoba].

5. Co se týče dalších navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.

6. Na základě provedeného dokazování dospěl k následujícímu skutkovému závěru:

7. Žalobkyně se dne [datum] dohodla s žalovaným, že mu poskytne peněžní prostředky až do výše 30 000 Kč s měsíční úrokovou sazbou 40 %. Dne [datum] žalobkyně převedla žalovanému na jeho účet částku 15 000 Kč a dne [datum] částku 8 000 Kč, přičemž ze sdělení banky vyplývá, že jde skutečně o účet žalovaného.

8. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. Jelikož je žalobkyně podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).

14. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

15. Pokud jde tedy o úvěruschopnost žalovaného, k tomu žalobkyně uvedla, že jí žalovaný poskytl bankovní výpisy, případně výplatní lístky a že lustrovala žalovaného ve veřejně dostupných databázích. Žalobkyně neuvedla, z jakých příjmů a výdajů žalovaného při ověřování úvěruschopnosti vycházela, jak ověřila příjmy a výdaje, přičemž se k ústnímu jednání nedostavila a nemohla tak být poučena podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o doplnění tvrzení a důkazů stran posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Na základě toho lze dospět k závěru, že žalobkyně nedostála svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Pokud jde o předložený výpis z účtu, k tomu soud uvádí, že jsou v něm uvedeny toliko toky příchozích a odchozích plateb na běžném účtu a nic to neříká o skutečných příjmech a skutečných výdajích žalovaného.

16. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU ve znění účinném od 29. 5. 2022.

17. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a na žalovaném pak bylo vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému částku 23 000 Kč, přičemž žalovaný dosud neuhradil ničeho. Soud tak zavázal žalovaného k úhradě částky 23 000 Kč a ve zbytku žalovaných úroků i smluvní pokuty žalobu zamítl, když tyto vzhledem k neplatnosti smlouvy nebyly platně ujednány.

18. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost jistiny nenastala. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroků z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024 160, který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje. Jelikož žalovaný dosud ničeho neuhradil, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh splnit.

19. Žalobkyně byla v řízení úspěšná co do částky 23 000 Kč představující jistinu a žalovaný co do částky 18 998 Kč představující zbytek žalované jistiny a co do částky 7 262,02 Kč představující kapitalizované příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku. Žalovaný tak byl v řízení úspěšnější, avšak z obsahu spisu nevyplývá, že by mu vznikly nějaké náklady řízení, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

20. Soud zavázal žalobkyni doplatit na soudním poplatku částku 420 Kč, a to v souladu s Položkou 2, bod 2 Sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle kterého soud doměří žalobci soudní poplatek, pokud nebyl vydán ve věci elektronický platební rozkaz, a to do výše podle Položky 1 Sazebníku.