Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkynia) částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacení,b) náklady řízení ve výši 2 534 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně,to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 5 000 Kč měsíčně se splatností vždy k 15. dni příslušného kalendářního měsíce s tím, že první měsíční splátka je splatná 15. dne v měsíci následujícím po měsíci, ve kterém toto rozhodnutí nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a to pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1 000 Kč, se zamítá.
III. Žalobkyně je povinna doplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 160 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a tento se je zavázal vrátit v měsíčních splátkách po 4 000 Kč. Žalobkyně dále požadovala částku 1 000 Kč představující náklad na upomínání.
2. Žalovaný ve věci uvedl, že je pravdou, že si půjčil peníze a dluh mu vznikl z toho důvodu, že byl propuštěn ze zaměstnání. Dále uvedl, že by chtěl dluh splatit, je pravdou, že dosud nic neuhradil. Požádal o splátky ve výši 5 000 Kč měsíčně.
3. Soud nařídil ústní jednání na [datum], ke kterému se nedostavila žalobkyně, která svou neúčast omluvila.
4. U ústního jednání soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, a to:
5. Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], včetně přílohy č. [hodnota], ze kterých soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný se dohodli, že žalobkyně zapůjčí žalovanému částku 20 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto vrátit spolu s úrokem ve výši 48 000 Kč, celkem tedy 68 000 Kč, při úrokové sazbě 20 % měsíčně.
6. Dvěma výpisy z internetového bankovnictví, ze kterých vyplývá, že na účet č. [č. účtu] byla dne [datum] zaúčtována platba ve výši 20 000 Kč, přičemž název účtu je „[Jméno žalovaného].“
7. Upomínkami ze dne [datum] a [datum], včetně emailových upomínek, ze kterých soud zjistil, že žalovaný byl opakovaně vyzýván k úhradě dluhu.
8. Předžalobní výzvou ze dne [datum], včetně podacího lístku, ze kterého soud zjistil, že žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky, výzva byla žalovanému předána k přepravě dne [datum].
9. Předsmluvními informacemi, ze kterých soud zjistil, že žalovaný při uzavírání smlouvy žalobkyni uvedl, že je má měsíční příjem 37 819 Kč a měsíční náklady 7 000 Kč, z toho 3 000 Kč náklady na bydlení a 4 000 Kč představují splátky žalobkyni.
10. Na základě provedeného dokazování dospěl k následujícímu skutkovému závěru:
11. Žalobkyně se dne [datum] dohodla s žalovaným, že mu poskytne peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s úroky ve výši 48 000 Kč při měsíční úrokové sazbě 20 %, celkem tedy se zavázal vrátit částku 68 000 Kč. Dne 30. 5. žalobkyně převedla žalovanému na jeho účet částku 20 000 Kč. Žalovaný dosud žalobkyni neuhradil ničeho. Žalovaný byl vyzýván k úhradě dluhu, bezvýsledně.
12. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 5. 2024 (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
13. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
14. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
15. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
16. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
17. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).
18. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.
19. Pokud jde tedy o úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně pouze odkázala na přílohu úvěru, ve které jsou uvedeny údaje, že žalovaný měl měsíční příjem 37 819 Kč a měsíční náklady 7 000 Kč, z toho 3 000 Kč náklady na bydlení a 4 000 Kč představují splátky žalobkyni, což je však zcela nedostatečné a nic nevypovídající o majetkových poměrech žalovaného. Žalobkyně se o své vlastní vůli nedostavila k nařízenému ústnímu jednání, nemohla tak být poučena ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby doplnila tvrzení a označila důkazy k prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného.
20. Na základě toho lze dospět k závěru, že žalobkyně nedostála svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU ve znění účinném od 29. 5. 2022.
21. Nad rámec soud uvádí, že by smlouva byla neplatná i z důvodu nepřiměřeně vysokých úroků. V daném případě byla výše úroků ujednána na částku 48 000 Kč, což činí 240 % jistiny. V této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ve kterém je judikováno, že „Při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ Soud tak má za to, že úrok ve výši 240 % jistiny představuje zcela nepřiměřený úrok s ohledem na běžné průměrné úroky v bankovním sektoru. V době poskytnutí zápůjčky činila úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami kolem 5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 240 % ročně) podstatně přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a proto je toto ujednání dle § 580 o. z. absolutně neplatné.
22. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a na žalovaném pak bylo vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu. Žalobkyně v řízení prokázala a žalovaný ani nepopíral, že poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, přičemž žalovaný dosud neuhradil ničeho. Soud tak zavázal žalovaného k úhradě částky 20 000 Kč a ve zbytku žalovaného nároku představující náklad na upomínku ve výši 1 000 Kč žalobu zamítl, když s ohledem na neplatnost smlouvy je neplatné i u jednání o tomto poplatku.
23. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni přiznal od uplynutí lhůty, kterou žalovanému poskytl k úhradě dlužné částky v předžalobní upomínce ze dne [datum], tedy od [datum].
24. Vzhledem k tomu, že žalovaný projevil vůli uhradit dluh ve splátkách tak, jak bylo určeno ve výroku, soud tomuto návrhu vyhověl, když má za to, že úhrada dluhu v takto stanovených splátkách je zcela přiměřená celkové výši dluhu a požadavku žalobkyně na úhradě dluhu v přiměřeném čase, přičemž zároveň stanovil ztrátu výhody splátek, tedy pokud žalovaný neuhradí řádně a včas byť jedinou splátku, stane se dluh okamžitě splatným.
25. Žalobkyně byla ve věci procesně úspěšná ve výši 95 % a žalovaný ve výši 5 %, vycházeje z částky 21 894,25 Kč (součet částek 20 000 Kč, 1 000 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ke dni vyhlášení rozhodnutí), přiznal jí soud vůči žalovanému podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náhradu nákladů řízení ve výši 90 %, sestávající z náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 840 Kč a doplatek 160 Kč (viz bod 27 odůvodnění) a odměny za 3 úkony právní pomoci po 400 Kč (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba), celkem 1 200 Kč, plus 3x režijní paušál po 100 Kč, celkem 300 Kč, a to vše dle § 14b odst. 1 bod 2, odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., plus DPH 21 % (nikoli ze soudního poplatku), tj. 315 Kč. Dohromady náklady řízení představují částku 2 815 Kč, z toho 90 % činí 2 534 Kč. Soud na tento případ aplikoval § 14b citované vyhlášky, když je mu z úřední činnosti známo, že žalobkyně ve skutkově a právně obdobných případech podává žaloby, které mají ustálenou formu, navíc se jedná o nárok nepřevyšující částku 50 000 Kč.
26. Žalovaný je povinen náklady řízení uhradit v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalobkyně.
27. Soud zavázal žalobkyni doplatit na soudním poplatku částku 160 Kč, a to v souladu s Položkou 2, bod 2 Sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle kterého soud doměří žalobci soudní poplatek, pokud nebyl vydán ve věci elektronický platební rozkaz, a to do výše podle Položky 1 Sazebníku.