Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba o zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 500 Kč od 6.3.20024 do 17.4.2024 a z částky 12 500 Kč od 18.4.2024 do zaplacení, o kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 209,66 Kč a o náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 651 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala původně zaplacení částky 15 443,50 Kč s příslušenstvím odůvodněním, že dne [datum] uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru [Anonymizováno]. Na základě smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal vrátit částku 24 349 Kč spolu s příslušenstvím do 13.8.2023. Žalovaný čerpal úvěr bezhotovostně, převodem na účet. Právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, nicméně žalobkyně jako právní nástupkyně původního věřitele nedisponuje žádnými doklady prověření úvěruschopnosti žalovaného. Poskytnutím úvěru vznikla žalovanému povinnost zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny, a to za každý den prodlení, a dále zaplatit paušální náhradu výdajů spojených s upomínáním, především za odeslání písemných upomínek žalovanému. Žalobkyně požadovala uhradit 4 449 Kč jako kapitalizovaný úrok (z toho 1 349 Kč za úrok a 100 Kč jako náklady za upomínání) a 1 209,66 Kč jako kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení. Dále požadovala zaplatit částku 2 943,50 Kč za smluvní pokutu za období od 14.8.2023 do 4.3.2024 z částky 14 500 Kč. Žalobkyně rovněž požadovala částku ve výši 651 Kč jako náklady spojené s uplatněním pohledávky. Dne 13.11.2023 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] a žalobkyní uzavřena Rámcová smlouva o postoupení pohledávek, ve znění pozdějších dodatků. Žalovanému byla dne 1.7.2024 zaslána předžalobní výzva, avšak žalovaná částka dosud nebyla uhrazena.
2. Podáním doručeným soudu 7.3.2025 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to ohledně kapitalizovaného úroku ve výši 4 449 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 943,50 Kč, proto bylo řízení zastaveno v souladu s ust. § 96 odst. 1, 2, 4 občanského soudního řádu, usnesením ze dne 26.3.2025, č. j. 19 C 57/2025-16.
3. Předmětem řízení tak zůstalo projednání žaloby o zaplacení 12 500 Kč včetně zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 500 Kč od 6.3.20024 do 17.4.2024 a z částky 12 500 Kč od 18.4.2024 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 209,66 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 651 Kč.
4. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že žalobkyně nedisponuje důkazy o posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet.
5. Žalovaný se k žalobě a jejímu doplnění nevyjádřil.
6. Obě procesní strany daly souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání jen na základě předložených listinných důkazů, a to ve smyslu ust. § 115a občanského soudního řádu.
7. Soud z listin předloženými žalobkyní, označenými jako – smlouva o úvěru ze dne [datum], obchodní podmínky smlouvy o úvěru, rámcová smlouva o postoupení pohledávek, smlouva o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek, části výpisu z účtu právní předchůdkyně žalobkyně o převedení verifikační platby žalovaným a o převedení úvěru na účet žalovaného, předžalobní výzva, a z těchto listinných důkazů vzal soud za prokázané: podle smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč a žalovaný se zavázal takto poskytnutou částku právní předchůdkyni žalobkyni vrátit do 13.8.2023 a zaplatit jí vedle poskytnutých prostředků také poplatek ve výši 4 349 Kč. Žalovaný zaplatil na poskytnutou částku 20 000 Kč pouze částku 7 500 Kč. Protože žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně nedisponuje žádnými doklady k posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet, nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy prověřovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným od původního věřitele – [právnická osoba], na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 13.11.2023. Výzvou k zaplacení dlužné částky a předžalobní výzvou vzal soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě jeho dluhu.
8. Na základě shora uvedených zjištění z listinných důkazů učinil soud skutkový závěr o tom, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota] dne [datum], právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 20 000 Kč. Z této částky žalovaný dosud nevrátil právní předchůdkyni žalobkyně a ani žalobkyni částku 12 500 Kč, ač se ve smlouvě zavázal, že tyto prostředky vrátí společně s poplatkem ve výši 4 349 Kč nejpozději do 13.8.2023. Nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumala úvěruschopnost žalovaného vrátit ve lhůtě do 13.8.2023 částku v součtu 24 349 Kč. Soud tak dospěl ke skutkovému závěru, že nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy řádně zkoumala příjmové poměry, výdajové poměry na straně žalovaného, ani jaké jsou jeho majetkové a jiné poměry, které by ospravedlnily závěr, že žalovaný je tzv. úvěruschopný z hlediska odborného posouzení právní předchůdkyně žalobkyně.
9. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle výše citovaného ustanovení zákona a s odkazem na Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, se soud nejprve zabýval otázkou platnosti předmětné spotřebitelské smlouvy, kdy byla žalobkyně jako věřitel před uzavřením smlouvy povinna s odbornou péčí posoudit schopnost žalované, jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud dospěl k závěru, že touto otázkou se právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy s odbornou péčí nezabývala, když tato žalobní tvrzení (o tom, že právní předchůdkyně zkoumala tzv. úvěruschopnost žalovaného nebyla prokázána). Soud odkazuje na závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015(zejména bod 26.), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.
12. Soud tedy s ohledem na skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy s odbornou péčí, dospěl k závěru, že právě tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru, a to absolutní dle § 588 o. z., k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda je některou ze stran namítána. K této neplatnosti daného právního jednání se přihlíží i bez návrhu, pokud je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání [v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084]. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli.
13. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
14. Smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, neboť žalobkyně dostatečně netvrdila a ani nepředložila žádné konkrétní důkazy k prokázání toho, že by její právní předchůdkyně řádným způsobem posoudila úvěruschopnost žalovaného. Jestliže je Smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by odvozovala z úvěru založeného Smlouvou. Při závěru o neplatnosti Smlouvy je s ohledem na zásadu iura novit curia nicméně třeba právní poměr mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalované dle 87 zákona č. 257/2016 Sb., které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § 87 věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), které spočívá v tom, že žalovaný obdržel částku 20 000 Kč náležející nyní žalobkyni (po postoupení pohledávky), aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Z dokazování vyplynulo, že žalovaný z této částky dosud nevrátil 12 500 Kč, a proto bezdůvodné obohacení žalovaného činí 12 500 Kč, když žalovaný zaplatil pouze 7 500 Kč.
15. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
16. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na zaplacení částky 12 500 Kč coby poskytnuté a dosud nezaplacené jistiny. Na úrok z prodlení a sjednané smluvní náklady na vymáhání pohledávky jakož i na požadovanou smluvní pokutu dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok rovněž nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení; pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím. Soud zohlednil, že celý dluh ze smlouvy měl být uhrazen původně do 1 měsíce od uzavření smlouvy o úvěru, ten již uplynul, výše dluhu pak představuje 12 500 Kč, přičemž poměry žalovaného nebylo možné zjistit, když se žalovaný k žalobě nevyjádřil. Soud proto vyšel z toho s ohledem na okolnosti případu, že je namístě za podpůrné aplikace § 160 odst. 1 věty první před středníkem o. s. ř. uložit žalovanému povinnost k úhradě dlužné částky do 3 dnů od právní moci rozsudku, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.
17. S ohledem na výše uvedené byla tedy žaloba částečně zamítnuta pro neplatnost smlouvy o úvěru, a to v rozsahu, který odpovídá rozdílu mezi nároky uplatněnými žalobou, a to ve spojení s částečným zpětvzetím žaloby, a tím, který byl k zaplacení přiznán žalobkyni (viz výrok I. a výrok II. tohoto rozsudku) v návaznosti na částečné zpětvzetí žaloby, a to s odůvodněním a oporou o shora uvedený závěr korespondující s citovanou právní úpravou smlouvy o spotřebitelském úvěru.
18. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož byli účastníci přibližně stejně procesně úspěšní (jestliže jsou zohledněny v této částce na straně žalobkyně její nároky o které bylo řízení zastaveno, avšak nikoliv pro chování žalovaného, jakož i požadovaným úrokům a úrokům z prodlení, kapitalizovaných ke dni vyhlášení rozsudku), proto bylo rozhodnuto tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.