Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 520 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se částečně zamítá, co do částky ve výši 7 378 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 17 898 Kč od [datum] do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 450 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalobkyně.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 200 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 17 898 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Žalobkyně tvrdila, že nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] se společností [právnická osoba] Právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na základě které poskytl žalovanému úvěr v celkové výši 12 600 Kč, a to v platbách 12 000 Kč dne [datum], 600 Kč dne [datum] bezhotovostním převodem na bankovní účet žalovaného č. [č. účtu]. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných měsíčních splátek, a proto byl právním předchůdcem žalobkyně opakovaně vyzýván k úhradě dluhu. V upomínce ze dne [datum] byl žalovaný informován o zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou celého úvěru dne [datum]. Pohledávka ve výši 17 898 Kč se skládá z celkové nesplacené jistiny úvěru ve výši 11 999 Kč a smluvního úroku 5 899 Kč, to vše spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení. Přirůstání smluvního úroku k jistině bylo sjednáno v čl. VI. odst. 1. Smlouvy. Úvěruschopnost žalovaného byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, lustrací CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie. Žalobkyně nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích. Výzva k plnění byla odeslána žalovanému dne [datum]. Žalobkyně případně požadovala žalovanou částku z titulu bezdůvodného obohacení.
2. Žalovaný se k předmětné žalobě nijak nevyjádřil a do spisu nedoložil žádné důkazy stavící na svou obranu. Za situace, kdy jak žalobkyně, tak žalovaný v souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. souhlasili s tím, aby soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání, soud postupoval v souladu s tímto zákonným ustanovením a rozhodl, aniž by ve věci nařizoval jednání.
3. Soud provedl dokazovaní následujícími listinami: smlouva o úvěru ze dne [datum], výpisy z účtu, potvrzení o provedených transakcích, oznámení o zesplatnění úvěru ze dne [datum], Smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], Oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], včetně dokladu o odeslání, Předžalobní výzva k plnění ze dne [datum] vč. dokladu o odeslání, sdělení [právnická osoba]. ze dne [datum]. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru o tomto skutkovém stavu: právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnou žalovanému úvěrový limit do výše 12 000 Kč na dobu neurčitou, oproti povinnosti žalovaného úvěr splácet v měsíčních splátkách spolu s úrokem ve výši 150 % ročně. RPSN činilo 311,30 %. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému 12 000 Kč dne [datum] a 600 Kč dne [datum]. Žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně zaplatil dne [datum] 2 080 Kč. Právní předchůdce žalobkyně pohledávku z úvěrové smlouvy postoupil žalobkyni, ta postoupení žalovanému oznámila a vyzvala jej k zaplacení dlužné částky do tří dnů. Žalovaný úhradu dluhu neprovedl, ani po odeslání předžalobní upomínky.
4. Po právní stránce, soud posoudil smluvní vztah žalobkyně a žalovaného podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění ke dni uzavření smlouvy jako smlouvu o úvěru, přičemž vzhledem ke skutečnosti, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel smlouvu jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel, jedná se zároveň o spotřebitelskou smlouvu a je nutné na ni vztáhnout i ustanovení § 1810 násl. občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni uzavření smlouvy (dále jen ,,ZoSÚ“).
5. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
6. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
7. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
8. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 86 ZoSÚ je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.
12. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně sice tvrdila opak, avšak k prokázání této skutečnosti nedoložila žádné důkazy. Naopak uvedla, že žádnou dokumentací ohledně lustrace žalovaného ve veřejně dostupných databázích a tvrzených příjmech a výdajích nedisponuje. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného proto nebylo dle závěru soudu dostatečné a správné a právní předchůdce žalobkyně nedostál svým povinnostem, které pro něj vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud uzavírá, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil zákonnou povinnost zkoumat s odbornou péčí před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru schopnost žalovaného splácet úvěr, proto soud posoudil předmětnou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou podle ust. § 87 ZoSÚ, ve spojení s § 580 a § 588 občanského zákoníku. Soud přihlédl k absolutní neplatnosti tohoto právního jednání, aniž by se ho žalovaný dovolal, neboť stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, a to při vědomí smyslu právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli úvěru z hlediska ekonomické síly.
13. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku má žalobkyně s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru ze dne [datum] právo na vrácení toho, co bylo plněno, tedy vrácení poskytnuté jistiny ve výši 12 600 Kč ponížené o žalovaným provedené úhrady. Jelikož dle potvrzení o provedených transakcích žalovaný zaplatil 2 080 Kč, zavázal soud žalovaného k povinnosti uhradit žalobkyni částku ve výši 10 520 Kč, a to dle ust. § 2993 občanského zákoníku bez potřeby formálního zápočtu, který u vypořádání z neplatné smlouvy není potřeba provádět, mají-li si strany neplatné smlouvy ze zákona vrátit to, co si vzájemně poskytly.
14. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala, pročež nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Z § 87 ZSoÚ, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160. Jelikož žalovaný žalobkyni plnil naposledy dne [datum], je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh splnit. S ohledem na výše uvedené soud žalobě částečně vyhověl, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 10 520 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Lhůta k plnění má oporu v ust. § 160 odst.1 o.s.ř. Nárok na další žalobou uplatněné nároky (smluvní úrok), nemá oporu v provedeném dokazování. Ve zbytku proto byla žaloba zamítnuta.
15. Výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Z požadovaných částek a obsahu výroků I. a II. vyplývá, že žalobkyně byla ve sporu úspěšná v rozsahu 18 %. Žalovaný je tak povinen hradit žalobkyni 18 % náhrady nákladů řízení. Jedná se o soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, náklady právního zastoupení za 3 úkony právní služby po 400 Kč dle § 14b odst. 1 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka, sepis žaloby), z částky 300 Kč za 3 paušální náhrady po 100 Kč dle § 14b odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb. za provedené úkony právní služby. Soud aplikoval ust. § 14b advokátního tarifu, jelikož byly splněny všechny podmínky pro jeho použití. Z úřední činnosti je soudu známo, že ve skutkově i právně obdobných věcech, uplatňuje žalobce své nároky opakovaně formou ustáleného vzoru, předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, když současně byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení. Dle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náklady řízení ve výši celkem 450 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně.
16. Podle položky 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 bod 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků – přílohy zákona č. 549/1991 Sb., soud ve výroku IV. rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit soudní poplatek, resp. doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, když ve věci nebyl vydán platební rozkaz.