Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 53 982 Kč spolu s 11,50% p. a. úrokem z prodlení z částky 53 982 Kč od 15. 8. 2025 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 80 059,87 Kč s 11,50% p. a. úrokem z prodlení z částky 80 059,87 Kč od 15. 8. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 886,87 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 134 041,87 Kč s příslušenstvím na podkladě smlouvy, kterou se žalovanou uzavřela dne 9. 3. 2023 nazvanou jako smlouvu o poskytnutí revolvingovém úvěru č. [číslo], jejíž nedílnou součástí byly úvěrové podmínky, na podkladě které žalobkyně poskytla žalované k čerpání úvěrový rámec do výše 135 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná načerpala částku celkem 146 411 Kč, avšak ve splátkách uhradila pouze částku 92 429 Kč, když porušila svou povinnost hradit úvěr řádně a včas a žalobkyně využila svého práva sjednaného v úvěrových podmínkách a zesplatnila úvěr ke dni 10. 7. 2025 a zároveň žalovanou vyzvala k zaplacení celého dluhu dopisem ze dne 10. 7. 2025. Žalovaná proto dluží 134 041,87 Kč sestávající se z poplatků 1 055,46 Kč, dále z neuhrazené jistiny ve výši 131 456,41 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 1 030 Kč a smluvních pokut ve výši 500 Kč. Žalobkyně dále požaduje po žalované zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 886,87 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 134 041,87 Kč od 24. 6. 2025 do zaplacení ve výši 11,50 % ročně. Žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované tak, že provedla vícestupňové posouzení, a to prověrku úvěrových registrů, výpočet tzv. MLS a určení kreditního skóre s využitím automatizovaných/statistických modelů. Výpočet MLS vycházel z příjmů a nezbytných výdajů žalované i její domácnosti; žalobkyně použila životní minima, normativní náklady na bydlení a závazky z NRKI, údaje porovnala s deklarovanými výdaji a vždy aplikovala přísnější (vyšší) hodnotu. Vzniklyli pochybnosti o pravdivosti tvrzení, vyžádala si doplňující podklady (potvrzení o příjmu, výpis z účtu, ověření zaměstnání). Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu předžalobní upomínkou, přesto však žalovaná dlužnou částku nezaplatila.
2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že navrhuje, aby soud žalobu zamítl, když vznesla námitku dobrých mravů, dále námitku stran řádné neposouzení a nezkoumání úvěruschopnosti a žalované při sjednávání úvěrové smlouvy a s tím související absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy. U jednání dne 3. 3. 2026 pak žalovaná odkázala v plném rozsahu na své podání ze dne 20. 1. 2026.
3. Při zjišťování skutkového stavu soud vycházel z listin, které předložila žalobkyně, jejichž pravost a správnost nebyla sporována, a poté, co hodnotil jednotlivé důkazy jak samostatně, tak v jejich souhrnu a přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci.
4. Písemnou dohodou označenou jako Flexibilní půjčka – revolvingový úvěr č. [číslo] ze dne 9. 3. 2023 se žalobkyně a žalovaná dohodli, že žalobkyně bude pro žalovanou provádět transakce související s čerpáním a splácením úvěru ve výši úvěrového rámce 80 000 Kč, který mu poskytuje k čerpání, oproti závazku žalované vyčerpané prostředky vrátit s případnými úroky a poplatky, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši minimálně 2,928 % z dlužné částky. Podpisem této dohody žalovaná zároveň požádala o první čerpání ve výši 80 000 Kč (zjištěno z citované smlouvy a podmínek). Před uzavřením dohody žalobkyně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet prohlášením samotné žalované, které následně zadala do systému zjišťujícího kreditní skóre.
5. Žalovaná o sobě prohlásila, že bydlí ve vlastním domě/bytě, je vyučena s maturitou, je svobodná a děti nemá, je zaměstnanec fa [právnická osoba], přičemž její čistý měsíční příjem činí 52 000 Kč (zjištěno ze smlouvy a karty klienta), ostatní členové domácnosti mají příjem 115 000 Kč. Dále bylo z jejího prohlášení zjištěno, že výdaje domácnosti činí 50 000 Kč bez bližšího určení (zjištěno z karty klienta). Tyto skutečnosti si žalobkyně nijak neověřila, vycházela z tvrzení žalované (vyplývá z karty klienta). Dále žalobkyně sama zjistila, že žalovaná nemá negativní záznam v bankovních a nebankovních registrech (zjištěno z karty klienta), stejně tak žalobkyně zjistila, že žalovaná splácí jiným společnostem částku 2 099 Kč. Žalobkyně dále zjišťovala tzv. MLS, tj. částka, která klientovi po odečtení všech mandatorních výdajů zbývá a do její výše je tak možno maximálně zatížit klienta splátkou úvěru. Do výpočtu se započítávají pravidelné a nezbytné výdaje, tj. splátky, náklady na bydlení a ostatní náklady, mezi něž žalobkyně započítává životní minimum, minimální uvěřitelné výdaje domácnosti, (což je statistický údaj publikovaný ČSÚ), náklady na bydlení dle ČSÚ a náklady na placení dalších závazků klienta dle NRKI). Takto zjištěné výdaje pak žalobkyně porovnává s částkou reálných výdajů uvedených žalovanou. V tomto konkrétním případě žalobkyně od příjmu žalované 52 000 Kč odečetla životní minimum dospělých členů domácnosti 4 470 Kč, splátky mimo žalobkyni 2 099 Kč a splátky žádaného úvěru 2 342 Kč, čímž zjistila MLS 42 695 Kč (vše k MLS soud zjistil z ověření bonity MLS). Žalovaná postupně a opakovaně načerpala od žalobkyně částku 146 411 Kč a postupně jí vrátila částku celkem 92 429 Kč. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení se splácením, vyzvala ji žalobkyně k úhradě celé dlužné částky, a to dopisem ze dne 10. 7. 2025 (zjištěno z výzvy ke splacení celého úvěru a připojeného podacího archu). Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu dopisem ze 6. 8. 2025, který dala k poštovní přepravě dne 7. 8. 2025, ve kterém ji zároveň upozornila, že pokud dluh nezaplatí do 13. 8. 2025, bude se splnění povinnosti domáhat soudní cestou (zjištěno z předžalobní výzvy k plnění a podacího archu).
6. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není zcela důvodná. Žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 9. 3. 2022 smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), na základě které žalobkyně poskytla žalované k opakovanému čerpání úvěrový rámec 80 000 Kč. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalované při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztah mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“).
7. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, tedy zkoumat, zda je v jejích schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.
8. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Žalobkyně sice užila výpočtu MLS, jak bylo shora popsáno, nahlédla do nejrůznějších databází a zjistila splátkové zatížení žalované, avšak na ověření reálných příjmů žalované a jejích reálných výdajů zcela rezignovala. Pokud se týká příjmů, zde se žalobkyně spolehla pouze na tvrzení žalované, které nebylo nijak podloženo, pokud se týká výdajů, zde složitě vypočítávala MLS, kde však zohlednila pouze statistické údaje stran nákladů na bydlení a ostatních výdajů a připočetla životní minimum, aniž by si jakýmkoliv způsobem ověřila výdaje udávané žalovanou, s výjimkou splátkových výdajů. Stejně tak nelze za přesvědčivé považovat nahlédnutí do bankovních a nebankovních registrů. Soud musí dále dodat, že archivaci listin, které slouží pro zkoumání úvěruschopnosti, ukládá přímo ustanovení ZSU, konkrétně § 78 odst. 2 písm. b) ZSU. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.
9. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a uložit žalované vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně v řízení prokázala, že žalované poskytla celkem částku 146 411 Kč a žalovaná jí vrátila 92 429 Kč, pročež jí z tohoto titulu stále dluží částku 53 982 Kč. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení uvedené částky a zavázal žalovanou k jejímu zaplacení spolu s požadovaným zákonným příslušenstvím majícím podobu úroku z prodlení z dlužné částky dle §§ 1968, 1970 o.z.
10. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy nebylo možné žalobkyni přiznat požadované poplatky a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení. Ve zbytku proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
11. Lhůtu k plnění 3 dny od právní moci rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř., když v daném případě neshledal pro jiný postup podmínky.
12. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. S ohledem na tu skutečnost, že procesně úspěšnější žalovaná náhradu nákladů řízení nepožadovala, soud výrokem III. rozsudku rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
13. Lhůtu k plnění 3 dny od právní moci rozsudku soud v případě výroků I. stanovil v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř., když v daném případě neshledal pro jiný postup podmínky.