Výrok
I. Řízení se zastavuje v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 6 396 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 000 Kč od 17. 9. 2024 do zaplacení.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 14 396 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]., smlouvu o úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované dne 17. 8. 2024 peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala tento úvěr vrátit do 30 dnů od jeho poskytnutí, a to spolu se smluvním úrokem ve výši 120 Kč a s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 440 Kč. Žalovaná poskytnutý úvěr ve sjednané lhůtě splatnosti nevrátila a žalobkyně proto nárokuje také poplatek za administraci (700 Kč), náklady na upomínání (1 800 Kč) a smluvní pokutu za prodlení s vrácením úvěru ve výši 2 936 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena nejdříve společnosti [právnická osoba], která jí následně postoupila žalobkyni. Žalovaná svůj dluh nesplnila, a to ani po zaslání předžalobní výzvy.
2. K výzvě soudu, aby doplnila tvrzení o způsobu posouzení úvěruschopnosti žalované, žalobkyně sdělila, že nemá k dispozici důkazy k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalované, neboť tyto neobdržela od postupitele pohledávky. Žalobkyně proto navrhla, aby jí soud přiznal pouze částku 8 000 Kč (jistinu úvěru) a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývajícím rozsahu vzala žalobkyně žalobu zpět.
3. Jelikož ke zpětvzetí žaloby došlo před zahájením jednání, postupoval soud podle § 96 odst. 2, odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a řízení částečně zastavil, a to v rozsahu, jak je uvedeno ve výroku I.
4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
5. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.
6. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 16. 8. 2024 uzavřela žalovaná se společností [právnická osoba]. smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovaném poskytnut úvěr ve výši 8 000 Kč, a to bezhotovostní bankovním převodem na bankovní účet, který je ve smlouvě označen jako účet žalované. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit jednorázově ve výši 9 560 Kč, a to do 16.9.2024 (smlouva o úvěru, potvrzení o platbě). Z nerozporovaného tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaný na úvěr nezaplatil ničeho. Společnost [právnická osoba]. úvěrovou pohledávku postoupila společnosti [právnická osoba], která jí následně postoupila žalobkyni (2x smlouva o postoupení pohledávek). Žalobkyně před podáním žalob y žalovaného vyzvala k úhradě dluhu (předžalobní výzva).
7. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřela smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaná smlouvu uzavírala v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.
8. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
10. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.
12. Vzhledem k tomu, že žalobkyně k výzvě soudu k doplnění tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované sdělila, že příslušné podklady nemá k dispozici a sama navrhla, aby její nárok byl posouzen jako bezdůvodné obohacení, soud žalobkyni již opětovně k doplnění tvrzení nevyzýval a dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně povinnost ověřit úvěruschopnost žalované nesplnila, což má za následek absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy.
13. V důsledku této neplatnosti je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 8 000 Kč, přičemž žalovaná jí nevrátila ničeho. V rozsahu částky 8 000 Kč proto soud žalobě vyhověl. Dalšího plnění ze smlouvy, ani zákonného úroku z prodlení, se žalobkyně po částečném zpětvzetí žaloby již nedomáhala (ostatně, s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, by jí tyto nároky stejně nebylo možné přiznat).
14. Soudem stanovená lhůta k plnění činí tři dny od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.)
15. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 14 396 Kč s úrokem z prodlení, jehož kapitalizovaná výše ke dni vydání tohoto rozhodnutí činí 2 991 Kč (srov. 23 Cdo 2585/2015), přičemž přiznána jí byla částka 8 000 Kč. Lze tedy konstatovat, že míra procesního úspěchu obou účastníků byla přibližně stejná, proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z nich.