Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 955,88 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 6 221,43 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5810,08 Kč od 23. 1. 2025 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 11 677,31 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 30. 12. 2023 smlouvu o úvěru č. [číslo], na základě které žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 5 500 Kč, který mu byl vyplacen na bankovní účet. Žalovaný se poskytnutý úvěr zavázal vrátit, spolu s poplatkem za jeho poskytnutí ve výši 86,04 Kč a dále s poplatky za službu „Presto“ ve výši 129,56 Kč, poplatek za službu „Klidné spaní“ ve výši 109,80 Kč a poplatek za službu Informační SMS servis 22,80 Kč a to vše nejpozději do 30. 6. 2025. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného vyhodnocením informací, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr, nahlédnutím do veřejných rejstříků a nebankovních databází, jako i kontrolou poskytnutého výpisu z účtu. Tímto způsobem žalobkyně dospěla k závěru, že čistý příjem žalovaného činil 50 656 Kč měsíčně a umožňoval bezproblémové splácení úvěru. Žalovaný ovšem na dluh z úvěrové smlouvy zaplatil toliko 44,08 Kč. Žalobkyně se proto domáhá zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 5 455,88 Kč. Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván ke splnění dluhu, avšak bezvýsledně.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.
4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 30. 12. 2023 uzavřeli účastníci smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta finanční částka ve výši 5 000 Kč, a to bezhotovostními převodem na bankovní účet uvedený ve smlouvě (smlouva o úvěru, potvrzení o autorizační platbě, potvrzení o provedené platbě). Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s poplatkem za jeho sjednání ve výši 86,04 Kč a další související služby výše uvedené. Podle tvrzení žalobkyně žalovaný na úvěr ničeho nezaplatil. Předžalobní upomínkou ze dne 30. 1. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu (předžalobní výzva, podací lístek). Před uzavřením úvěrové smlouvy žalovaný žalobkyni sdělil ke svým osobním a majetkovým poměrům, že žije ve společné domácnosti s 2 dalšími osobami, jeho čistý měsíční příjem činí 25 000 Kč a vypočítané měsíční výdaje činí 7 700 Kč. Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu měla činit 50 656 Kč (výpis o posouzení úvěruschopnosti). Další podstatné listiny prokazující řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nebyly doloženy.
5. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.
6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.
10. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy nepostupovala s odbornou péčí, když dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nedostatky v postupu žalobkyně soud spatřuje především v tom, že žalobkyně sice ověřila výši příjmu žalovaného, ovšem pokud jde o ověření jeho skutečných výdajů, žalobkyně ani jen netvrdila, že by tyto jakkoliv zjišťovala, natož ověřovala. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
11. S ohledem na neplatnost smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 5 000 Kč, přičemž žalovaný jí vrátil na jistině 44,08 Kč. V rozsahu rozdílu těchto částek, tedy co do částky 5 455,88 Kč proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný závazky ze smlouvy vázán. V tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta.
12. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele) - srov. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci na nové době splatnosti nedohodli, byla tato stanovena soudem, a to v délce tří dnů od právní moci rozsudku, tedy v délce obvyklé pariční lhůty. Soud přitom přihlížel k výši a povaze dluhu, době, která uplynula od poskytnutí úvěru, jakož i k dosavadnímu pasivnímu postoji žalovaného, který ohledně svých platebních možností ničeho neuvedl.
13. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nebyl přiznán ani požadovaný zákonný úrok z prodlení (viz rozhodnutí KS Ostrava, č. j. 8 Co 123/2024-66 nebo č. j. 8 Co 245/2024-44).
14. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci pak byl procesně úspěšnější žalovaný, kterému však dle obsahu spisu v souvislosti s řízením žádné náklady řízení nevznikly. Soud tedy rozhodl v intencích zákonného znění výrokem III. rozsudku.