Výrok
I. Řízení se v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 000 Kč od [datum] do zaplacení, částku 270 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 270 Kč od [datum] do zaplacení, částku 1 620 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 620 Kč od [datum] do zaplacení, částku 800 Kč, částku 700 Kč, částku 1 000 Kč, částku 3 042 Kč, zastavuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 432 Kč s příslušenstvím představující také zákonný úrok z prodlení, a to na podkladě smlouvy, kterou se žalovanou uzavřela její právní předchůdkyně. Společnost [právnická osoba]. dne [datum] uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, na podkladě které poskytla žalovanému částku 9 000 Kč převodem na jeho bankovní účet a žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně tuto částku vrátit do 30 dní s poplatkem 1 620 Kč. Žalovaný svůj závazek nesplnil a zaplatil předchůdkyni žalobkyně 0 Kč, tudíž jí dluží částku 9 000 Kč, poplatek 1 620 Kč, jakož i úrok 270 Kč. Žalobkyně dále požaduje po žalovaném zaplacení poplatku za administraci prodlení ve výši 700 Kč, který je upraven v článku VI. odst. 1. pododst. 1.3. pododst. 1.3.1. smlouvy. Stejně tak žalobkyně požaduje smluvní pokutu 0,1 % za každý den prodlení s nesplacenou jistinou, která byla ujednána v článku I. odst. 1 pododst. 1.2. pododst. 1.2.1., celkem 3 042 Kč. Žalovaný je taktéž povinen zaplatit 800 Kč za upomínky formou SMS a e-mailových zpráv a dále 1 000 Kč za písemné upomínky k úhradě dluhu. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena nejprve společnosti [právnická osoba]., která ji smlouvou postoupila společnosti [právnická osoba] na základě smlouvy a ta ji pak smlouvou postoupila žalobkyni. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky avšak bez úspěchu.
2. Podklady k posouzení úvěruschopnosti žalobkyně nedisponovala, proto vzala svou žalobu zpět v rozsahu uvedeném ve výroku I. rozsudku. S ohledem na dispoziční úkon žalobkyně soud výrokem pod bodem I. rozsudku rozhodl podle § 96 odst. 1, odst. 2 věty prvé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), za použití § 96 odst. 4 o. s. ř. o zastavení řízení v rozsahu požadovaném žalobkyní. K tomuto rozhodnutí nebylo potřeba souhlasu žalovaného, neboť ke zpětvzetí došlo před rozhodnutím ve věci samé.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci usnesením ze dne [datum] vyzval žalovaného a usnesením ze dne [datum] vyzval žalobkyni, aby se vyjádřili, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom je poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud jejich souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalobkyni doručeno dne [datum], žalovanému řádně doručeno dne [datum]. Žalobkyně ani žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřili a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.
4. Soud vycházel z listin, které předložila žalobkyně a jejichž pravost a správnost nebyla nikým rozporována a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Písemnou dohodou označenou jako Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] se společnost [právnická osoba]. zavázala poskytnout žalovanému převodem na jeho bankovní účet částku 9 000 Kč. Žalovaný se naproti tomu zavázal jmenované společnosti vrátit částku celkem 10 890 Kč, z toho 9 000 Kč jako jistinu a 270 Kč jako úrok a 1 620 Kč jako poplatek za úvěr, a to do [datum]. Předchůdkyně žalobkyně splnila svůj závazek z dohody dne [datum] tím, že částku 9 000 Kč zaslala tohoto dne na účet označený žalovaným v písemné dohodě. Žalovaný na svůj závazek neuhradil nic. Společnost [právnická osoba]. následně dle dohody ze dne [datum] prodala předmětnou pohledávku za žalovaným za sjednanou úplatu společnosti [právnická osoba]., která ji následně na základě dohody ze dne [datum] prodala společnosti [právnická osoba], která ji dne [datum] prodala žalobkyni. Z dalších předložených důkazů soud již nic dalšího nezjišťoval s ohledem na níže rozvedený právní závěr.
5. Zjištěný skutkový stav soud posoudil po právní stránce soud a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., na základě které byly žalovanému poskytnuty prostředky ve výši 9 000 Kč bezhotovostním převodem na účet, který označil ve smlouvě. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztah mezi účastníky aplikovat kromě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“), jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).
6. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, potažmo její právní předchůdkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalované, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.
7. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, když soudu k této problematice nic netvrdila ani nedoložila a pouze uvedla, že požaduje vydání bezdůvodného obohacení. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.
8. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a uložit žalovanému vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému částku 9 000 Kč a žalovaný jí nevrátil nic. Pro doplnění soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]., jako postupitel, uzavřela se společností [právnická osoba], jako postupníkem, platnou smlouvu o postoupení pohledávky za žalovaným, která jí následně podle obdobné smlouvy postoupila společnosti [právnická osoba], která pak na podkladě smlouvy postoupila žalobkyni, která je tak nyní aktivně legitimována k vymáhání pohledávky. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení částky 9 000 Kč a zavázal žalovaného k jejímu zaplacení. Lhůta k plnění byla stanovena na 3 dny podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když k jinému postupu soud neshledal podmínky.
9. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala, pročež nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160, který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje. Jelikož žalovaný dle tvrzení žalobkyně na svůj dluh neuhradil nic, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh splnit. Ve zbytku proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
10. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný. V kontextu rozhodování o náhradě nákladů řízení je potřeba zmínit, že zpětvzetí žaloby, které má odraz ve výroku I. rozsudku, bylo zaviněno žalobkyní, nikoliv přičiněním žalovaného. V souladu s rozhodovací praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 26. 2. 1982, sp. zn. 3 Cz 14/82, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015) je třeba k tomu, aby se při zpětvzetí žaloby nejednalo o zavinění žalobce, naplnit zároveň dvě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného, což nebyl daný případ. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva. V průběhu jednání vzal zástupce žalobkyně žalobu zpět v rozsahu uvedeném ve výroku I. tohoto rozsudku s odkazem, že nedisponuje podklady pro zkoumání úvěruschopnosti. Soud proto částku, pro kterou bylo řízení zastaveno „počítal“ jako procesní neúspěch žalobkyně. Aniž by soud kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni vydání rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) je zřejmé, že ve věci byl úspěšnějším účastníkem žalovaný, který by tak měl nárok na částečnou náhradu nákladů řízení, nicméně tomu žádné náklady řízení dle obsahu spisu nevznikly.