Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 35 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby byla žalovaná povinna zaplatit zákonný úrok z prodlení z částky 35 000 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 9 % ročně, úrok 25,85 % ročně z částky 35 000 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve FrýdkuMístku doplatek soudního poplatku za řízení ve výši 350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 35 000 Kč s příslušenstvím, a to na podkladě smlouvy, kterou se žalovanou uzavřela její právní předchůdkyně. Společnost [právnická osoba] s žalovanou dne [datum] uzavřela smlouvu o úvěru č. [hodnota], na podkladě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 35 000 Kč a žalovaná se zavázala právní předchůdkyni žalobkyně tuto částku vrátit spolu s příslušenstvím, a to v 13 měsíčních splátkách, čemuž žalovaná nedostála a nevrátila žádnou částku. Pohledávku následně získala společnost [právnická osoba]. na základě smlouvy o prodeji části závodu ze dne [datum], kterou s ní uzavřela [právnická osoba]. Pohledávka za žalovanou byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupena [právnická osoba] na společnost [právnická osoba]., která ji pak na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalované zaplacení dlužné jistiny 35 000 Kč, smluvního úroku z 35 000 Kč ve výši 25,85 % ročně od [datum] do zaplacení a dále zákonný úrok z prodlení z 35 000 Kč ve výši 9 % ročně od [datum] do zaplacení.Právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací vyžádaných a získaných od žalované strany. Z uvedených informací [právnická osoba] zjistila výši měsíčního čistého příjmu žalované při zohlednění životního minima žalované a jejích měsíčních závazků. Žalovanou dále lustrovala ve svém interním systému, v insolvenčním rejstříku, živnostenském rejstříku a v centrální evidenci exekucí. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu z obou uvedených smluv předžalobní upomínkou, přesto však žalovaný dlužnou částku nezaplatila.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud ve věci usnesením ze dne [datum] vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom žalovanou poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dne [datum], ale žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě.
3. Při zjišťování skutkového stavu soud vycházel z listin, které předložila žalobkyně, jejichž pravost a správnost nebyla nikým rozporována a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci.
4. Písemnou dohodou označenou jako smlouva o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] poskytla společnost [právnická osoba] žalované v hotovosti při podpisu dohody částku 35 000 Kč. Žalovaná se naproti tomu zavázala jmenované společnosti vrátit částku celkem 59 150 Kč, z toho 0 Kč jako poplatek za uzavření smlouvy, 7 700 Kč jako poplatek za správu úvěru, částku 6 650 Kč za hotovostní výběr splátek a také úrok 28 % z poskytnutých prostředků za dobu trvání smlouvy. Uvedenou částku se žalovaná zavázala zaplatit ve 13 měsíčních splátkách. Před sjednáním dohody společnost [právnická osoba] zkoumala schopnost žalované splácet dohodnuté splátky tak, že s žalovanou vyplnila prohlášení do žádosti o spotřebitelský úvěr ohledně jejích osobních, příjmových a výdajových poměrů, podle nichž žalovaná bydlela s další osobou v nájmu, měla jednu vyživovací povinnost (podle připojeného rozsudku byla nezletilá dcera roč. [rok] a otci byla uložena povinnost přispívat na výživu 1500 měsíčně), pracuje s příjmem 8 160 Kč a dále pobírá příspěvek na bydlení (toto bylo doloženo třemi poštovními poukázkami za měsíce červenec až září [rok], kdy příspěvek činil 5 156 Kč, nicméně z důvodu začernění poukázek, není patrné komu a ani na jakou adresu byly příspěvky poukazovány) a příjem domácnosti činí 34 816 Kč, který si [právnická osoba] ničím neověřovala. Příjem žalované ze zaměstnání si [právnická osoba] ověřila z dohody o provedení práce a potvrzení zaměstnavatele za měsíce srpen až říjen [rok], dle kterých si vydělala v průměru 8 160 Kč. U výdajů žalovaná uvedla, že na bydlení a energie platí 3 345 Kč, na stravu dá 2 500 Kč a na ostatní výdaje dává 1 000 Kč. Tyto údaje si [právnická osoba] ověřila jednak z evidenčního listu, dle kterého činil nájem a zálohy (pouze vodné a stočné, plus elektrické spotřebiče 20 Kč a kominík) celkem 3 345 Kč, tak z nájemní smlouvy. Z ničeho pak nevyplývá, jaké jsou další náklady na bydlení žalované, např. náklady na energie v podobě min. elektřiny. Stejně tak [právnická osoba] zjevně podrobně nezkoumala závazky žalované, ačkoliv žalovaná v žádosti uvedla, že zkušenosti se spotřebitelskými úvěry má. Společnost [právnická osoba]. (která pohledávku získala na základě převodu části závodu ze dne [datum] od [právnická osoba]) dne [datum] prodala pohledávku za žalovanou společnosti [právnická osoba], která ji následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] prodala žalobkyni. Žalobkyně před podáním žaloby opět vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky z uvedené dohody dopisem ze dne [datum].
5. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
6. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle § 87 odst. 1 ZSU Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.
10. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. [právnická osoba] sice formálně zjišťovala jak příjmy tak výdaje a měla k nim připojené podkladym nicméně podrobným studiem těchto podkladů je třeba dojít k závěru, že odborná péče zachována nebyla. Pokud se týká příjmů žalované, zde byly podklady dostatečné v tom směru, že byl zjištěn příjem ze zaměstnání a připočteno výživné na dítě (které je sice příjmem dítěte, nicméně soud pak předpokládá, že náklady na dítě se zahrnou i do výdajové stránky). Co se ukázalo jako nedostatečným jsou „příjmy“ z příspěvku na bydlení, jelikož poukázky jsou nečitelné v místě, kde se vepisuje adresát, tudíž není zřejmé, zda tyto příspěvky náležely právě žalované či jiné osobě (pokud měla [právnická osoba] pochybnosti, měla si vyžádat doložit poukázky znovu či připojit rozhodnutí o přiznání příspěvku). Pokud se týká výdajů, zde zcela absentovaly další výdaje na bydlení, zejména záloh na elektrickou energii (v evidenčních listech je pouze záloha na spotřebiče, nikoliv na elektrickou energii) a dále nebylo možné uvěřit tomu, že spolu s dítětem žalovaná vynakládá na stravu pouze částku 2 500 Kč měsíčně, která je nepřiměřeně nízká a kterou si [právnická osoba] nijak neověřovala. Zcela pak absentují zjištění ohledně dosavadních nesplatných závazků žalované. Posouzení úvěruschopnosti žalované proto nebylo dle závěru soudu dostatečně a správné, proto právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.
11. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a uložit žalované vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalované částku 35 000 Kč a žalovaná jí vrátila 0 Kč, pročež jí stále dluží částku [PSČ obec] v rozsahu které soud žalobě vyhověl. Pro doplnění soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] (následně [právnická osoba] poté, co na ni dle smlouvy o prodeji závodu přešla i pohledávka za žalovanou) jako postupitel, uzavřela se žalobkyní, jako postupníkem, platnou smlouvu o postoupení pohledávek za žalovanou na žalobkyni, která je tak nyní aktivně legitimována k vymáhání pohledávek.
12. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud přistoupil ke kapitalizaci veškerého požadovaného a přiznaného příslušenství ke dni vydání rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) zjistil, že žalobě bylo vyhověno co do částky 35 000 Kč a žaloba byla zamítnuta, co do částky 91 939,62 Kč. Z uvedeného vyplývá, že byla úspěšnějším žalovaná a měl by tak právo na částečnou náhradu nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
13. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 35 000 Kč s příslušenstvím domáhala nejprve vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 1 400 Kč. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni soudní poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. 1 750 Kč, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 350 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).