Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 21 029,15 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 17 372,2 Kč od [datum] do [datum], zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 372,2 Kč od [datum] do zaplacení, částku 482,85 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za řízení ve výši 365 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 36 512 Kč s příslušenstvím, kterou má žalovaný dlužit žalobkyni na základě mezi nimi dne [datum] uzavřené smlouvy o úvěru č. [hodnota], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 26 300 Kč oproti závazku žalovaného poskytnuté prostředky vrátit spolu s příslušenstvím dle čl. VI a čl. VII Smlouvy, čemuž žalovaný nedostál a ačkoliv čerpal částku celkem 17 000 Kč, zaplatil 2 000 Kč. Žalovaný požádal o poskytnutí úvěru prostřednictvím internetové stránky www.[právnická osoba].cz vyplněním žádosti o poskytnutí úvěru a poskytl údaje, na základě kterých žalobkyně posoudila jeho úvěruschopnost, tak, že zjistila celkový počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem, počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem majících příjem, pravidelné měsíční výdaje uvedené spotřebitelem při žádosti o spotřebitelský úvěr, čisté měsíční příjmy uvedené spotřebitelem, ověřené čisté měsíční příjmy a další. Tyto informace žalovaný sdělil žalobkyni a žalobkyně si dále ověřila, se žalovaný nenachází v CEE, ISIR, prověřila ho v NRKI a BRKI, kontrolovala registr neplatných dokladů. Žalovaný nakonec smlouvu odsouhlasil a jednoznačně se identifikoval prostřednictvím přihlášení do klientského profilu pomocí dvou faktorového ověření. Žalovaná částka se skládá jednak z jistiny 16 986,15 Kč a poplatku za vyplacení tranší úvěru 331,15 Kč (tj. 1,99 % z vyplacené tranše) a smluvního úroku 18 656,95 Kč (0,93 % z nesplacené jistiny), poplatku za službu Klidné spaní 54,90 Kč. Vedle toho žalobkyně požaduje smluvní pokutu dle čl. VIII. odst. 1 Smlouvy, a to za prodlení žalovaného, který se dostal do prodlení se splácením denní splátky splatné [datum], tj. smluvní pokuta činí 0,1 % denně ze zůstatku jistiny. Žalobce proto požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně ze zůstatku jistiny úvěru za dobu od [datum] do [datum]. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužné částky, ten však již nic dalšího neuhradil.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom žalovaného poučil, že nevyjádříli se ve stanovené lhůtě, bude soud jeho souhlas předpokládat. Žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě.
3. Z listin předložených žalobkyní, jejichž pravost a správnost nebyla žádnou ze stran sporována, soud zjistil tento skutkový stav věci. Žalobkyně a žalovaný se dne [datum] dohodli, že žalobkyně se zavazuje poskytnout žalovanému částku do výše 26 300 Kč prostřednictvím bankovního převodu na účet žalovaného, a to na základě žádosti podané prostřednictvím klientské sekce na internetových stránkách žalobkyně, kde se žalovaný přihlašoval pomocí BankID. Žalovaný se naproti tomu zavázal poskytnuté prostředky vrátit žalobkyni s příslušenstvím v podobě poplatku za vyplacení tranše ve výši 1,99 % z vyplacené tranše, smluvního úroku 0,933 % denně, a to v pravidelných denních splátkách (zjištěno z listiny Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] a BankID výpisu). Žalobkyně svou povinnost splnila a žalovaný načerpal celkem částku 17 000 Kč na jeho účet, a to konkrétně dne [datum] částku 15 000 Kč a dne [datum] částku 2 000 Kč (prokázáno listinou - přehledem bankovních transakcí, přičemž žalovaný nijak nerozporoval, že by bankovní účet, na který byly prostředky zaslány byl jeho, nadto žalobkyně tento mohla mít za ověřený, když se žalovaný přihlašoval pomocí BankID), žalovaný vrátil částku 2 000 Kč (tvrzení žalobkyně, navíc žalovaný netvrdil, že by nějakou další částku žalobkyni vrátil). Před uzavřením smlouvy žalobkyně úvěruschopnost žalovaného zkoumala dotazem na jeho příjmy a výdaje. Žalovaný uvedl, že v domácnosti s ním žije 1 osoba s příjmem s tím, že má příjem 30 000 Kč, který si měla žalobkyně ověřit na částku 31 770 Kč, kterou měla zjistit z bankovního výpisu, který obsahoval příjmové transakce (zjištěno z listiny Identifikované příjmy, která však konkrétní výpis z účtu neobsahuje) a dále žalovaný uvedl, že jeho pravidelné výdaje 15 000 Kč na bydlení a další 5000 Kč na půjčky a dále 2 500 Kč na nezbytné výdaje (bylo zjištěno z listiny - Výpis o posouzení úvěruschopnosti). Dle listiny s názvem CreditwrthinessMethodology žalobkyně úvěruschopnost posuzuje zejména na základě porovnání příjmů a výdajů, kromě toho nahlíží do nejrůznějších dostupných databází (CEE, IR, registr hledaných osob, registr neplatných dokladů, katastrální rejstřík apod.) Pracovník ke všem příjmům žadatele kontroluje, zda byly doloženy odpovídají doklady (bankovní výpisy, daňové přiznání, potvrzení zaměstnavatele atd.) a v případě výdajů pracuje nejen s informacemi klienta, ale i faktickým dopočítáváním výdajů, komparuje je s obvyklými minimálními výdaji, jak s nimi pracuje zákon č. 110/2006 Sb., zohledňuje i počet členů domácnosti. Žalobkyně k prokázání ověření úvěruschopnosti předložila jednak shora citovaný výpis z posouzení úvěruschopnosti a listinu stran potvrzení o ověření příjmu žalované (listina Identifikované příjmy). Pokud se týká výdajů k tomu nebylo ze strany žalobkyně nic dalšího předloženo. Žalobkyně vyzvala žalovaného dopisem ze dne [datum], který byl žalovanému odeslán dne [datum], k úhradě dlužné před podáním žaloby a poskytla mu k tomu lhůtu 3 dny, ale žalovaný nic dalšího nezaplatil (zjištěno z předžalobní výzvy vč. podacího lístku).
4. Zjištěný skutkový stav soud následně posoudil po právní stránce a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 S., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), na základě, které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout k čerpání částku až do výše 26 300 Kč převodem na jeho bankovní účet, oproti závazku žalovaného tuto částku vrátit spolu s poplatky a úrokem. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky poskytla žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztah mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“). Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jejích schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.
5. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Pokud se týká příjmů, žalobkyně měla k dispozici (byť jej soudu ani nepředložila) pouze výpis z bankovního účtu s příchozími transakcemi za neznámo kolik měsíců ani z jakého titulu tento příjem na účet přichází. Pokud se týká výdajů, tak zde žalobkyně rovněž pochybila, když dle výpisu o posouzení úvěruschopnosti uvěřila tvrzením žalovaného o jeho výdajích, aniž by si tyto blíže ověřila a verifikovala. Uvedené nepřeklene ani to, že žalobkyně dopočítává výdaje z životního a existenčního minima a nahlíží do nejrůznějších databází, neboť výdaje je nutné zkoumat zvlášť v každém jednotlivém případě a nelze vycházet z pouhých statistických dat, nebo nahlédnutím do databází, jejichž výstup nenapovídá skoro nic o skutečných výdajích. Pokud žalovaný disponoval bankovním účtem, jak vyplývá z předložených listin, měla žalobkyně možnost se s kompletním výpisem z účtu seznámit. Nelze pak přehlédnout, že ZSU ukládá v § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) poskytovateli úvěru povinnost uchovávat dokumenty, které sloužily k posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože soud je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, o čemž svědčí i podaná žaloba, kde žalobkyně uvedla, že v případě, že by soud neshledal důvodnost žaloby na podkladě uzavřené smlouvy, žádá o zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný, žalobkyně navíc sdělila, že pokud soud neshledá nárok důvodný na základě uzavřené smlouvy, požaduje vydat bezdůvodné obohacení.
6. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a uložit žalovanému vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému částku 17 000 Kč a žalovaný jí vrátil 2 000 Kč, pročež jí stále dluží částku 15 000 Kč a v tomto rozsahu soud žalobě vyhověl.
7. Žalobkyně v řízení prokázala, že žalovaný byl poprvé vyzván k uhrazení dlužné částky dopisem ze dne [datum], kterým jej vyzvala k vrácení dlužné částky před podáním žaloby. Tato výzva byla dána k poštovní přepravě dne [datum]. K doručení zásilky došlo třetí pracovní den (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019109), tj. dne [datum]. Žalobkyně poskytla žalovanému k úhradě dlužné částky lhůtu tři dny, kterou soud vzhledem k výši požadované částky považoval za dostatečnou k tomu, aby si dlužník zajistil finanční prostředky a tyto předal (zaslal) žalobkyni. Z toho vyplývá, že žalovaný měl dluh splnit nejpozději do dne [datum]. Ode dne následujícího se žalovaný dostal do prodlení. Podle § 1970 o. z. má žalobkyně právo na úrok z prodlení z částky 15 000 Kč, a to ode dne [datum]. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 12 % ročně z této částky do zaplacení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
8. Lhůtu k plnění 3 dny od právní moci rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř., když v daném případě neshledal pro jiný postup podmínky.
9. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měl částečný úspěch žalovaný, a to už jen s ohledem na požadovanou jistinu se smluvní pokutou a kapitalizované příslušenství, které žalobkyně učinila předmětem žaloby, který by tak měla právo na náhradu nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
10. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve 36 512 Kč s příslušenstvím domáhala nejprve vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 1 461 Kč. Elektronický platební rozkaz nebyl vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni soudní poplatek do výše podle položky 1 bodu 1. písm. b), tj. 1 826 Kč, ve spojení s položkou 2 bodem 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 365 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).