Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od [datum] do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 000 Kč od [datum] do [datum], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 9 000 Kč od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do zaplacení, náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč a částku 4 530 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 28 530 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o zápůjčce, na podkladě které žalobkyně poskytla žalovanému 15 000 Kč převodem na účet a žalovaný se zavázal žalobkyni za poskytnutí zápůjčky zaplatit poplatek 9 000 Kč, čemuž žalovaný nedostál a na svůj dluh ničeho nezaplatil. K poskytnutí zápůjčky došlo prostřednictvím webové stránky coolcredit.cz, na které si žalovaný nejprve přečetl nabídku na uzavření smlouvy, nastavil si dle vlastní volby parametry (splatnost a výši zápůjčky), poté vyplnil formulář – žádost o poskytnutí zápůjčky, kde zadal své osobní údaje, čímž učinil návrh na uzavření smlouvy vůči žalobkyni. Poté žalovaný zaškrtl řádek s textem „Potvrzuji, že jsem se seznámil se zněním Smlouvy o zápůjčce a se zněním Všeobecných obchodních podmínek, které jsou její součástí, těmto dokumentům porozuměl a souhlasím s jejich zněním.“, čímž žalovaný odsouhlasil znění obchodních podmínek. Smlouva o zápůjčce je podepsána elektronicky, a to PINem, který žalobkyně zaslala na klientem uvedené telefonní číslo. Celkem tedy žalobkyně požaduje částku 26 000 Kč, která je tvořena jistinou, poplatkem ve výši 9 000 Kč a částkou 2 000 Kč představující náklady spojené s uplatněním pohledávky a dále částku 4 530 Kč, která je smluvní pokutou ve výši 0,10 % denně z částky 15 000 Kč od [datum] do [datum]. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní upomínkou dne [datum], přesto však žalovaný dlužnou částku nezaplatil. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to tak, že si od žalovaného vyžádala informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, případně nahlédnutím do relevantních databází. Poskytnuté informace a dokumenty byly žalobkyní vyhodnoceny a zaevidovány do zákaznické karty žalovaného. Dále žalobkyně uvedla, že v rámci prověření úvěruschopnosti nebude nic tvrdit a požaduje proto případně vrácení bezdůvodného obohacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud usnesením vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom žalovaného poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud jeho souhlas předpokládat. Žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě.
3. Při zjišťování skutkového stavu soud vyšel z listin předložených žalobkyní, jejichž pravost a správnost nebyla žádnou ze stran sporována, a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci. Na základě písemné dohody označené jako smlouva o zápůjčce ze dne [datum] poskytla žalobkyně bezhotovostně na účet žalovaného dne [datum] částku 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s poplatkem 9 000 Kč, přičemž splatnost byla sjednána ve třech splátkách. K uzavření této dohody vč. dodatků došlo tak, že žalovaný na webových stránkách žalobkyně vyplnil elektronický formulář, ve kterém si mj. zvolil výši a splatnost zápůjčky, a jenž podepsal tak, že namísto podpisu připojil PIN, který mu byl zaslán na číslo mobilního telefonu, které uvedl. Poté byl tento návrh doručen žalobkyni, která jej přijala a dne [datum] žalovanému na jeho účet, který označil v dohodě a ze kterého téhož dne zaslal žalobkyni ověřovací platbu 1 Kč, vyplatila částku 15 000 Kč. Žalovaný na svůj závazek nic neuhradil. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky výzvou ze dne [datum], ve které mu poskytla lhůtu k úhradě v délce 3 dnů, přičemž výzvu žalovanému odeslala dne [datum]. Před uzavřením shora uvedené dohody žalobkyně zkoumala úvěruschopnost, nicméně žádné listiny nedoložila a uvedla, že v takovém případě má soud posoudit smlouvu jako neplatnou.
4. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
5. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
6. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 ZSU Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč bezhotovostním převodem. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).
9. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.
10. S ohledem na uvedený výklad soud uzavřel, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, když žalobkyně o tom soudu nepředložila žádná tvrzení ani důkazy a sama prohlásila, že z tohoto důvodu požaduje zpět bezdůvodné obohacení. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti vyhodnotil jako nedostatečný.
11. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit podle § 87 ZSU a uložit žalovanému vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému částku 15 000 Kč a žalovaný jí nic nevrátil, pročež jí stále dluží 15 000 Kč. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení částky 15 000 Kč a zavázal žalovaného k jejímu zaplacení. Žalobkyně v řízení prokázala, že žalovaná byla poprvé vyzvána k uhrazení dlužné částky výzvou ze dne [datum], kterou zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu do 3 dnů. Je již zavedenou praxí (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019109), že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne [datum]. Od té doby měla žalovaná 3 dny na to, aby dlužnou částku zaplatila, tedy do [datum]. Ode dne následujícího se žalovaná dostala do prodlení. Podle § 1970 o. z. má žalobkyně právo na úrok z prodlení z částky 15 000 Kč, a to ode dne [datum]. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně, která odpovídá zákonné úrokové sazbě k danému okamžiku v souladu s vyhláškou č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
12. Lhůtu k plnění 3 dny od právní moci rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř., když v daném případě neshledal pro jiný postup podmínky.
13. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měl žalovaný úspěšnějším účastníkem. Jelikož však žalovanému žádné náklady řízení dle obsahu spisu nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.